Je to japonská kniha, ale není to manga…co je to? Je to román Hon na ovci, dílo Haruki Murakamiho.
Haruki Murakami je jedním z nejvýznamnějších současných japonských spisovatelů. Jeho tvorba zahrnuje mnoho prozaických děl, převážně románů a povídek, za něž byl oceněn několika prestižními cenami. Hon na ovci je jeho třetí dílo, vydané v Japonsku roku 1982, do češtiny přeložené roku 2016.
Tahle kniha byla první Murakamiho počin, který jsem kdy četla, ale rozhodně nebude poslední. V knihkupectví mě sice zaujala pěknou obálkou (ano, soudím knihy podle obalu, ale kdo první hodí kamenem?), obsah a provedení příběhu mě však donutilo si ji opravdu zamilovat.
Máme tu neobyčejný příběh obyčejného japonského muže – spoluvlastníka reklamní firmy v Tokiu, nedávno ukončivšího své ne zas tak katastrofální manželství, milovníka whisky a piva a hrdého majitele kocoura. Tento muž je také vypravěčem. Je fascinující, že i přes nepřeberné množství myšlenek, které se mu honí hlavou a kterými nás zahrnuje, se nikdy nedozvíme jeho jméno.
A jaký je tedy děj knihy? Náš hrdina se shodou okolností stává člověkem, který od ne zcela legitimní organizace, kočírující japonský trh a politiku, dostane příkaz, jejž musí pod jasnou pohrůžkou splnit do dvou měsíců. Ten úkol? Najít na pastvinách ostrova Hokkaidó jednu jedinou konkrétní ovci se skvrnou ve tvaru hvězdy na hřbetě. Důvody pro to jsou velmi zvláštní a pečlivě svázané s historií a spiritualitou Japonska. V částech, kde se hrdina seznamuje se svým úkolem, kniha přináší mnoho zajímavých reálií z historie Hokkaidó a místního hospodářství, i když téma příběhu s ovcemi nemá moc společného. Týká se především pocitů a vztahů člověka a očekávání, která si klade (či neklade, jako v některých chvílích hrdina) na bedra. V místech, kde hrdina vzpomíná na své mládí, je pro změnu realisticky nastíněno pozadí Japonska na sklonku 60. let.
Hrdina se tedy, trochu neochotně, vydává na cestu za podivnou ovcí a s sebou bere svou přítelkyni, která má nejkrásnější uši na světě, a také čtenáře knihy. Těm neopomíná sdělovat, cokoliv ho zrovna napadne, a musím uznat, že tyto jeho poznámky mě velice bavily. Jsou to často náhodné asociace vytržené z kontextu, mnohdy nemístné nebo naprosto nesmyslné intrusivní myšlenky. Hrdinovi je také vlastní velmi trefný sarkasmus, jímž se vypořádává se svým údělem. A to je v některých okamžicích potřeba.
Hon na ovci doporučuji zvláště těm, kteří si libují v příbězích vtipných vypravěčů a v knihách, jejichž děj plyne jako jarní větřík a je i stejně osvěžující. Po stránce vyprávění i uměleckých prostředků je Murakami mistrem. Ověřila jsem si, že je snadné přilnout k literární postavě, i když neznám její jméno, a že ovce může „posednout“ člověka.