Odyssea (2026) je novodobá adaptace stejnojmenného Homérova eposu, která vypráví příběh moudrého Odyssea, slavného válečníka od Tróje a ithackého krále, který se po mnoha letech vrací domů za svou ženou Penelope a synem Telemachem. Film byl ve světě tak úspěšný, že celkově vydělal přes 1,55 mld. amerických dolarů, a stal se tak nejvýdělečnějším filmem v kariéře Christophera Nolana (režizér filmu). Stojí ale za zhlédnutí?
Upozornění: v recenzi se mohou nacházet spoilery a vyjadřuji zde svůj osobní názor, který je čistě subjektivní a nemusí se shodovat s tím vaším.
Na začátek bych ráda uvedla, že vzhledem k obsáhlosti díla rozdělím svou kritiku na tři části: technické zpracování filmu, herecké výkony a věrnost adaptace. Pojďme se na to podívat.
Film je natočený na IMAX kameru, která nabízí velmi kvalitní rozlišení a obraz filmu, a musím uznat, že po vizuální stránce byl film naprosto úžasný. Také oceňuji, jakou práci natočení muselo filmařům a celému štábu zabrat, protože tato kamera má problém, na filmový pás se jí dají točit pouze 3 minuty v kuse a je navíc tak těžká, že s ní musejí pohybovat až dva lidé. Poznat se to dá i na tom, že se ve filmu nevyskytují žádné delší dialogy. Celkově k této části nemám téměř žádné výtky a musím uznat, že obraz filmu jako takový byl opravdu na úrovni.
Dále bych se ráda zaměřila na samotné výkony hlavních představitelů. Hned prvním problémem pro mě byl samotný Matt Damon (Odysseus), který do této hlavní role zapadl po vizuální stránce skvěle, ale co se týče mého dojmu z něj, přišel mi poněkud suchý a buď depresivní, nebo bez emocí. Další nedokonalostí (podle mě) byla Zendaya (Pallas Athéna). Její role mi ve filmu přišla jako nevyužitý potenciál. Athéna byla vyobrazena jako slabý přízrak, co se sem tam ukáže, aby se neřeklo, že se na ni zapomnělo. Dle mého měla dostat více prostoru a být ukázána v trochu jiném světle. Přece jen jde o bohyni moudrosti a válečné strategie, ne o ufňukanou holku, co nemá nic lepšího na práci než stát nasvětlená v bílém rouchu anebo brečet před Odysseem.
Nakonec si neodpustím rýpnout do zpracování adaptace. Šla jsem do kina s tím, že zhlédnu svůj oblíbený příběh v takovém podání, jak ho znám. A teď nemluvím o obsazení černošské herečky do role Heleny nebo o transherci Elliotu Pageovi. Jde mi o příběh. Velmi mě například zklamala scéna s kyklopem Polyfémem, který byl i vizuálně poněkud „odfláklý“ a vypadal jako seschlá mořská okurka. Dle bájí se má obr zeptat Odyssea na jméno a on mu odpoví, že se jmenuje Nikdo. To se pak zužitkuje ve scéně, kdy byl kyklop oslepen a ostatní obři, které ve filmu úplně vynechali, se ptají: ,,Kdo ti to udělal?“ A Polyfémos na to má odpovědět: ,,Nikdo!“ Toto bylo úplně „zazděno“. Obr s válečníky vůbec nekomunikoval a jen si mumlal modlitby do zdi. Dál mi velmi vadilo to, že kamkoliv posádka přijela, velmi záhy odtamtud zase prchala. To se ve filmu opakovalo opravdu často a mě jako diváka ta repetetivnost unavovala. Na vlně negativní kritiky budu pokračovat a podíváme se na Laistrygony, což jsou lidožraví a agresivní obři. Zde nebudu tak přísná kvůli jejich vzhledu, ovšem mohla bych vytknout, že jejich brnění, která byla vyrobena pravděpodobně ze železa nebo oceli, což tenkrát ještě neměli, nezapadá do historické doby, v níž se má příběh odehrávat. Více mi ale vadilo, že se Odysseova posádka vylodila, vešli do lesa a za pár minut odtamtud prchali za doprovodu masakrování jich samotných. Rozumím tomu, že se ty nestvůry s nimi opravdu kamarádit nechtěly, ale přijde mi, že sem tu scénu zasadili filmaři jen pro natažení děje. Dovolím si říct, že šlo snad o druhou nejnudnější část filmu. To prvenství mají pasáže s nymfou Kalypso, u které strávil Odysseus sedm dlouhých let pod vlivem lotosových květů, které zatemňují paměť. Ty scény byly tak neskutečné táhlé a nudné, že jsem si připadala, že tam těch sedm let s tím Odysseem trčím na pláži a jen čekám, až to skončí.
Nakonec se podíváme na závěr samotný, který mě sice bavil po akční stránce, po té logické ovšem smysl postrádal. Zamyslíme-li se nad tím, že když odplouval Odysseus z Ithaky, mohlo mu být mezi 25 až 30 lety, 10 let bojoval u Tróje a dalších 10 let trvala cesta. Takže při jeho návratu mu mohlo být mezi 45 až 50 lety, možná víc, protože jeho přesný věk při odchodu z domova neznáme. Konec filmu nám ukazuje, jak se tento psychicky zdeptaný a fyzicky vyčerpaný muž utká snad se stovkou mladých mužů, kteří usilují o ruku jeho ženy, a vyjde z toho živ, jen s pár zraněními. Omlouvám se, ale tohle mi přijde nemožné pro mladého bojovníky, jako byli Achilles nebo Herakles, natož pro muže středního věku, který celý život fyzicky dřel a jeho svaly a klouby na tom nebudou nejlépe. Nemluvě o jeho vyčerpávající cestě, na které jistě strádal. A už jen ta přesila by měla být zarážející. Rozumím tomu, že oni nebyli ozbrojeni, ale stejně… jak nás o tom soudruzi z tehdejšího SSSR přesvědčili, taktika přesily se dá do jisté míry aplikovat s určitou úspěšností a myslím si, že tohle je ten příklad. Takže jsem nejspíš pesimista, ale tohle jednoduše nemohl přežít. A to vůbec nezohledňuji bodnou ránu, co mu byla zasazena. Něco jako antibiotika nebo operace bylo tenkrát hodně velké sci-fi a já opravdu pochybuji, že to mohl přežít.
Celkově pro mě byl film lehkým zklamáním, protože jsem se na něj opravdu těšila. Sama za sebe mu dávám 5,5 z 10 a to převážně za kvalitu obrazu a vedlejší postavy, protože ty mě bavily paradoxně více než ty hlavní. Nadpřirozené bytosti mohly také být lepší. Údajně se mělo jednat o loutky, proti kterým obecně nic nemám, ale v tomto případě by bylo asi lepší je vytvořit přes počítač, protože Polyfémos vypadal opravdu strašně a nebyl sám. Skylla mi také připomínala více prsty egyptské mumie než drakovi podobnou bytost. Na konec řeknu snad jen, že film doporučovat nebudu, ale nebylo to až tak špatné, že bych se na něj nepodívala za pár let znovu.