Včera (neděle – 18. 10. 2020) jsem vyrazila na procházku. V této nelehké době je těžké se nějak zabavit, zvláště pro nás studenty.
Není ovšem zdravé neustále vysedávat u počítače nebo se nudit doma. Pojďme se tedy spolu podívat, jak to venku vypadá, a třeba nás to
i společně vyláká na další takovou chladnou podzimní procházku…
Právě se nacházíme kousek za vesnicí. Kráčíme po polní vyšlapané cestičce a kolem nás je jen ticho, klid, stromy, vítr, ptáci… Jsme tu jen my a příroda kolem!
Jdeme přímo za nosem a vnímáme různobarevné stromy pohupující se ve větru. Listí ševelí a větve sebou kymácejí, jako by volaly o pomoc. Ptáčci si rozverně hrají a zároveň při tom zpívají. Dodávají smysl, rytmus, řád a klid.
Stejně, jako je tomu i v lidském životě, musíme i my překonat nejednu překážku. Jsme nuceni vyšlapat kopec, u kterého se samozřejmě zapotíme,
ale ten pohled a pocit, že nám najednou patří vše, co před sebou vidíme a jsme zničehonic tak svobodní, stojí za to.
V této chvíli už stojíme nahoře a vychutnáváme si nádherný pohled. Všechny ty stromy, barvy, pocity … Vnímáme všemi smysly a přemýšlíme nahlas o věcech, nad kterými bychom jinak nepřemýšleli. Je neuvěřitelné, jak se nám vyjasnily všechny věci a problémy, nad kterými jsme doposud přemýšleli, a vidíme všechno tak zřetelně jako oblohu nad námi.
Nicméně pokračujeme v cestě a čeká nás naopak velké klesání. Poběžíme společně z kopce a necháme se unést množstvím adrenalinu, který nás pohltí. V ten moment se všichni cítíme tak svobodní a nepřemožitelní jako nikdy.
Potom se ovšem zastavíme a rozhlédneme se kolem. Už jsme téměř v cíli a stále nemůžeme uvěřit tomu, že díky jedné procházce se cítíme tak nespoutaně, cílevědomě a máme spoustu nápadů a vyřešených otázek.
Já osobně bych takových procházek potřebovala i chtěla víc, můj problém je ale to, že se nepřinutím zvednout a několik kroků obětovat, i když vím, o co se ochuzuji.
Co se té lenosti zbavit a užívat si nejen podzimu či přírody, ale hlavně našeho krátkého života? …