16. 12. 1999, PAŘÍŽ
Před divadlem Le Trianon postávaly skupinky lidí.
Od úst jim stoupal kouř, ale neměl nic společného se zimou plížící se ulicemi Paříže. Jednalo se o cigaretový dým smíchaný s rychlými francouzskými frázemi, které si mezi sebou lidé vyměňovali. Nad jejich hlavami blikala neonová červená cedule s názvem divadla, stejné červené světlo svítilo i u jejich úst. Cigaretové žhnoucí konce mu připomínaly takhle zdálky světlušky v křovinách, které chytal do zavařovacích sklenic o prázdninách u babičky v Provence.
Představení skončilo a diváci se vraceli domů. Domů, kde v jejich obývacím pokoji svítily vánoční stromy, na plotně voněla purpura a v lednici se pro ně chladilo dobré víno. Vánoce. Co pro něj znamenaly?
„Promiňte, promiňte,“ promluvil po dlouhé době mlčení, takže jeho hlas zněl slabě a chraplavě, ale pár – hezky oblečená žena zachumlaná v šedé šále a muž s drahým kabátem – se k němu stejně otočil. „Co to bylo dnes za hru?“
Muž si ho trochu ostražitě obhlédl. Nejspíš na starci sedícím na omrzající lavičce shledal něco nebezpečného, protože chytil svou partnerku kolem pasu a zastínil ji svým tělem. Ona se ale nedala. Usmála se a v uších se jí zatřpytily mohutné zlaté náušnice. „Sen noci svatojánské, monsieur.“
„Ach, Shakespeare,“ oplatil jí úsměv a pak zarecitoval: „Láska se nedívá očima, ale myslí, a proto je okřídlený Amor malován slepý.“
„Pojď, miláčku, musíme jít,“ řekl její muž a odtáhl ji se spěšným rozloučením pryč.
„Jsi tak hrubý, Julesi. Ten starý pán možná potřebuje pomoct.“
„Ale no tak, nic mu nechybí…“ Pak jejich hlasy přehlušila sanitka projíždějící kolem.
Vytáhl z kapes rukavice, ani si nevšiml, že jsou v nich díry, a se zasněným výrazem sledoval divadlo. Nad čím to přemýšlel? Ach, ano… Co pro něj Vánoce znamenaly?
„Skořici, tichý smích vycházející z rudě namalovaných úst, teplé svetry, modřiny od uklouznutí na ledu, svařené víno, oloupané pomeranče, stíny, co na zeď vrhaly zapálené svíčky… Manon.“ Zasmál se, ale vzápětí se rozkašlal. Z divadla právě vyšla poslední osoba, mladá herečka Chloé Petitová. Chtěla si na uši nasadit sluchátka od walkmana a rozběhnout se směrem k metru, aby byla už co nejdřív doma, ale kašel upoutal její pozornost.
Zamračila se a přistoupila k lavičce. „Není vám nic?“
Stařec k ní zvedl čokoládově hnědé oči. Jeho tvář byla plná vrásek a připomínala jí kůru starých dubů. Tváře měl propadlé, zrudlé od mrazu. „Proč lidé, když vidí samotného starce na lavičce nasadí tento výraz?“
„Jaký výraz?“ Nechápala.
Zvedl prst a ukázal na její obličej. „Přesně tenhle. Srdce se vám ze mě svírá lítostí, že ano? Protože stáří je plné bolesti a samoty a chmurných vzpomínek. Když jsem byl mladý, taky jsem takový výraz nasazoval, když jsem viděl třesoucího se starce. Teď mi to přijde k smíchu.“
Chloé se rozhlédla kolem, jako kdyby hledala někoho, komu by starce mohla předat. „Neměla bych zavolat – “
„Pomoc?“ Znovu se zasmál, ale ten smích se mu v očích neodrážel. „Proč si myslíte, mademoiselle, že nějakou pomoc potřebuji?“
„Protože sedíte sám před divadlem, v takové zimě…“
Stařec se zadíval na budovu z bílého kamene a povzdechl si. „Manon.“
„Co prosím?“
„Moje Manon tady kdysi vystupovala.“
Chloé si upravila šálu tak, aby jí nepřekážela v mluvení. „Myslíte Manon Durandovou? Tu herečku ze šedesátek?“ vyhrkla zvědavě, a když ten muž přikývl, klesla vedle něj na lavičku. „Oh, mon Dieu. Kvůli ní jsem chtěla být herečkou. Viděla jsem snad každý její film. Vy jste ji znal osobně?“
„Potkal jsem ji v šedesátém prvním, šestnáctého prosince, to mi bylo tenkrát dvacet jedna let, studoval jsem uměleckou. Seděl jsem přesně na tomhle místě a nadával, protože mi došel film a musel jsem ho vyměnit za nový. Zeptala se mě na tu samou otázku, co vy.“ V hlavě mu zazněl Manonin hlas. Není vám nic? Zavřel oči. „Zvedl jsem hlavu a ona tu stála. V černých kozačkách, džínové sukni a fialovém teplém svetru. Ruce jí zakrývaly palčáky a na kudrnatých vlasech měla posazený černý baret, na který se jí snášel sníh. Zíral jsem na ní jako idiot dobrých pět minut. Manon Durandová se se mnou dala do řeči, protože jsem klel jako námořník přes celou ulici. Vždycky byla přisprostlá a měla ráda sprosté lidi.“
„To jsem o ní četla,“ zasmála se Chloé. „Co na srdci, to na jazyku.“
„To byla celá Manon.“
Chloé si zandala pramínek vlasů za ucho. „Co se dělo dál?“
„Ani nevím. Něco jsem vykoktal a ona se smála. Chtěla vidět mé fotografie, tak jsme šli do té staré kavárny za rohem, jak jen se to jmenuje – “
„Le Jardine,“ napověděla mu Chloé.
„Ano, ano. Dala si obrovský hrnek černé kávy s vysvětlením, že celou noc strávila na nějakém šíleném večírku u Alaina Delona, a pak si půjčila mé album. Byly to černobílé fotografie lidí, kteří nevěděli, že je fotím. Víte, mám raději momentky. Lidé mají potřebu se na fotografa zubit jako žraloci, ale ve skutečnosti jsou uvnitř zlomení jako sirky. Když nevidí, že je někdo fotí, na tváři a v očích mají vepsanou pravdu, nepřetvařují se. Líbilo se jí to. Pořád mluvila, protože já mlčel,“ sám nad sebou zavrtěl hlavou. „Chovala se tak přirozeně, jako kdyby mě znala desítky let. Člověk by si o ní myslel, že bude nafoukaná, ale ne. Vyprávěla mi o farmě v Normandii, kde vyrostla, o krvi na plážích po vylodění spojenců, o malém znaménku ve tvaru srdíčka, co měla na spánku a jak jí ho vždy dívky ve škole záviděly. A já… říkal jsem si, že jsem si jí jen vymyslel…že tohle určitě není ta Manon Durandová. Byla tak krásná a tak zábavná. Seděli jsme tam hodiny, vypili litry kafe a snědli spoustu sladkého, čas od času se u našeho stolu zastavil nějaký fanoušek pro podpis. Neotravovalo ji to, vždy je přijala s úsměvem a přála jim veselé Vánoce. Rozloučila se se mnou, až když nás z kavárny museli vyhnat. Další den ráno, jsem seděl znovu na téhle lavičce s nadějí, že na ni znovu narazím. “
„A narazil?“
„Ona šla kolem s nadějí, že mě tu také uvidí. Rozběhla se ke mně a uklouzla na ledu, strhla mě s sebou k zemi. Pamatuju si, že voněla jako skořice. A tak jsme spolu strávili přesně osm dní vysedávání v kavárnách, procházek kolem Seiny. Brala mě na večírky jejích přátel. Mluvili jsme o herectví, o fotografování nebo o blbostech, co se nám zrovna honily hlavou. A já ji fotil, skoro pořád jsem ji fotil. Chtěl jsem důkaz sám pro sebe, že se to doopravdy děje.“ Sáhnul do saka a vytáhnul svazek zohýbaných fotografií. Podal jí je. Chloé si sundala kožené rukavice a přimhouřila oči na zažloutlé černobílé snímky. Na jednom se Manon ohýbala přes zábradlí a smála se do objektivu, protože jí vítr do tváře vehnal vlasy. Na dalším stála na schodišti katedrály Notre Dame a podepisovala se nějakým dělníkům na ubrousky. Pak tu byl portrét zblízka; vyfotil ji z profilu, na spánku měla doopravdy znaménko ve tvaru srdíčka, kudrnaté vlasy stažené skřipcem vzadu v nedbalém drdolu, mezi rty držela cigaretu. Oči upírala k zemi a v dlouhých hustých řasách se jí zachytily drobné vločky. Těch fotografií bylo nejmíň padesát.
„Jsou krásné.“
„A pak nastaly Vánoce. Leželi jsme u mě v bytě a sledovali vánoční stromeček, který jsme se pokoušeli ozdobit vším, co se dalo považovat za ozdobu. Televize byla vypnutá. Víte, ona se nerada dívala na televizi. A hlavně na filmy, ve kterých hrála. Nesnášela, jak v nich zněl její hlas. Na stole se hromadily šlupky od pomerančů, které jsme snědli, na koberci zůstala skvrna od červeného vína, které rozlila při hraní pexesa. Svítili jsme jen svíčkami, protože jsem neměl peníze na elektřinu. A pak se zničehonic nadzvedla na loktech, podívala se mi zhluboka do očí a povídá: “Co pro tebe znamenají Vánoce, Tristane?“
„A co jste jí odpověděl?“
„Nic.“ Tristan se zamračil. „Stočil jsem rozhovor jinam. Zvedl jsem se a šel najít další flašku vína.“
„Proč?“
„Protože jsem měl strach jí přiznat, že to ona pro mě znamená Vánoce. Skořice, tichý smích vycházející z rudě natřených rtů, teplé svetry, modřiny z uklouznutí na ledu, svařené víno, oloupané pomeranče a stíny, co na zeď vrhaly svíčky. Znal jsem jí jen osm dní, jen osm dní a za těch osm dní jsem žil tak jako nikdy předtím. Jako kdybych do té doby nevěděl, co je život.“
„Na druhý den ráno odešla. Čekal jsem na ni na téhle lavičce, ale ona se už neobjevila. Po pár dnech jsem se z novin dozvěděl, že měla nehodu na cestě do Normandie. Chtěla navštívit rodiče, ale cestu nepřežila.“
Odmlčel se a zvedl tvář k obloze. Na zem se tiše snášel sníh.
„Ještě jednou bych jí rád vyfotil.“
Chloé zůstala zírat na fotky ve svých rukách, potom si je ale přitiskla k tělu, aby je ochránila před vločkami. Energicky vstala. „V Le Jardine zavírají až v jedenáct. Nemáte ještě chuť na kávu?“
Tristanovi se rozsvítily oči. „Ptáte se mě z lítosti?“
„Ne,“ řekla po chvíli přemýšlení Chloé. „Víte, co znamenají Vánoce pro mě, monsieur? Těsto na cukroví, horkou čokoládu, zlomené srdce a ohňostroje. A víte proč?“
Zavrtěl hlavou. Chloé ho popadla za ruku a vytáhla na nohy, potom se do něj zavěsila. „Pojďte se mnou a já vám to povím.“
Ester Štěchová, 7. G