Jedno všední lednové ráno jsem vyšla z domu a rozhlédla se po krajině. Otřásla jsem se zimou, když podrážky mých bot zaklapaly o chodník.
Něco mě nepříjemně zastudilo na krku a já zvedla hlavu, abych zjistila, co. Naskytl se mi pohled na zatažené šedivé mraky. Obloha byla ještě tmavá. Dolů se líně snášely stovky, možná tisíce sněhových vloček. Mrznout začalo až teď ráno, tudíž jakmile vločky kolébavě dopadly na mokrý asfalt, okamžitě se rozpustily.
Rozhlédla jsem se po okolí. Přede mnou se jako tkanička táhla silnice plná menších louží. V nich se jako v malých zrcadlech skvěl odraz pouličních lamp, jejichž kužely světla alespoň po kouscích ukrajovaly tmu.
Najednou vodní odraz poničilo kolo auta projíždějícího kolem a načepýřilo hladinu. Ospalý řidič líně zívl a zatočil. Já už jen zahlédla červená brzdová světla, která na malý okamžik osvítila poletující vločky, než auto zmizelo za rohem.
Bylo vidět i pár domů. V některých oknech se svítilo, v útrobách obydlí se jejich obyvatelé připravovali vyjít ven. Z okapů rytmicky padaly miniaturní kapky vody, ale na parapetech se pár vloček uchytilo a tvořily stále rostoucí kupičky sněhu. Pokud bude mrznout po zbytek dne, možná se zasněží i okolní krajina.
Za silnicí se mi ovšem skvěl pohled na přírodu. Rozprostírala se tu tichá louka lemovaná ještě tiššími stromy. Příroda dřímala, protože ji stále tlumila lezavá zima. Nebylo vidět daleko, jelikož většinu krajiny stále ještě zahalovalo šero, jako by na část světa někdo shodil šedý plášť. V dálce však nesměle vykukovalo slunce a bojácně se ujišťovalo, že je vše bezpečné. Pomalu začínal nový den.