Dnes bych vás ráda vzala na jedno pro mě hodně zajímavé místo.
Mohu jich nabídnout mnohem více a věřte, že bylo hodně těžké vybrat si jenom jedno už jenom z důvodu, že žiji na Šumavě.
Tak tedy, jak už jsem zmínila, jsem obyvatelem Šumavy, konkrétně jedné menší osady obklopené lesem. A nad ní se rozléhá obrovská louka táhnoucí se do údolí až k sousední vesničce. Co je zvláštního na obyčejné louce? Není obyčejná, pro mě je kouzelná. Stačí se jenom posadit do měkké trávy, zavřít oči a poslouchat. Jako první uslyšíte šum stromů, zpěv ptáků, chrastění a křupání suchých klacíků. To vše tvoří magickou píseň. Potom pomalu otevřete oči a uvidíte, že kousíček od vás se pasou srnky, okolo skotačí zajíčci a ve větvích poletuje skupinka pestrobarevných sýkorek. Zkrátka ráj pro smysly. Nejlepší na tom místě je, že se mění ze dne na den. Jak je to možné? Jednoduše, je přece kouzelné. Popravdě se mění důsledkem počasí a změnou ročních období.
Již jsem vám popsala krásu mého oblíbeného místa za teplých letních měsíců. Ale jak vypadá v ostatních ročních obdobích? Započneme jarem, to se totiž začnou probouzet nebojácné sněženky, které si našly útočiště pod několika břízami stojícími na kamenných mezích, jež před mnoha lety vybudovali moji předci, aby rozdělili dnes již neexistující pole. Nad loukou se line omamná vůně rozkvétajících kočiček a větve s těmito kráskami lemují její okraje. Všude kolem hlaholí hlásky probouzejících se zvířátek. Za nejkrásnější považuji výhled z kopce k již zmíněné vesničce, za kterou se táhne hluboký les jehličnatých stromů, skrývajících poslední bílou vzpomínku na zimu. Na podzim se děje skoro to samé, pouze naopak. Příroda se totiž začne oblékat do červených barev místo zářivě zelených. Zvířátka si budují svoje zimní sídla a na mé louce se rozhostí podivné ticho, které ohlašuje blížící se období klidu. Víte, kdo umí v přírodě nejkrásněji čarovat? Paní Zima, obzvlášť ta šumavská. Dokáže z každého sebeobyčejnějšího místa vykouzlit křišťálové království.