Pokud jste přečetli pár mých článků, zřejmě jste si všimli, že jsem fanynkou hororů.
Přestože na ně koukám ráda, poslední dobou s nimi mám trochu problém, teď bych to tu ráda vysvětlila a rozebrala.
Samozřejmě mě občas unavují typická hororová klišé jako „rozdělíme se“. V případě, že hlavní skupinku pronásleduje nějaké nebezpečí, téměř pokaždé někdo pronese tuto legendární větu. Sice postavy pokryjí větší plochu, třeba při hledání ztraceného kamaráda nebo nějakého východu, ale většinou je spíše „záporák“ dostane jednoho po druhém. Tahle metoda rozdělení je dobrá, když někomu pomáháte nalézt ztracenou peněženku, ne když vás nahání sériový vrah s motorovou pilou v ruce.
Já mluvím spíše o věci objevující se v hororech poslední doby, a to jumpscary neboli česky lekačky. Poslední dobou jsou některé horory (napadá mne film Sestra) doslova přecpané lekačkami a to docela zbytečně. Většinou to dopadá tak, že „záporák“ jen vyskočí, postavy vystraší, zařve hudba, ale nic víc z toho. Když se tohle stane několikrát, působí „záporák“ spíš trochu neschopně, než abych se ho bála. Lekačky se dají udělat i dobře a můžeme je vidět v kdejaké hororové klasice (například Osvícení).
Diváci tak často hodnotí horor podle toho, jak často se lekli. A takové snímky, které budují atmosféru odsoudí, protože se tam „přece nic neděje“. Proto si myslím, že dobrý horor je v dnešní době dost podhodnocený žánr. Až na výjimky (potvrzující pravidlo) horor těžko vyhraje nějakou filmovou cenu a kolikrát se ani nezaplatí. To je škoda, jelikož dobrý horor nás dokáže ovlivnit na úrovni, o které se jiným žánrům ani nesní.