Dvě zlaté, jedna stříbrná a jedna bronzová medaile – to jsou výsledky našich umělců v celostátním kole soutěže Evropa ve škole.
O úspěších v krajském kole výše uvedené soutěže bylo na stránkách časopisu již psáno , tentokrát se však jedná o výsledky z kola nejvyššího, tedy celostátního. Slíbili jsme držet palce, výsledek se dostavil a všichni soutěžící se dočkali skvělého umístění.
Ve druhé kategorii (12-14 let) se na prvním místě umístila próza s názvem „Druhá šance“ Magdaleny Janečkové z tercie. Ve III. kategorii (15-17 let) vybojovala druhé místo Tamara Simetová (6. G) se třemi básněmi na téma “Udělej to úsporně“. Marie Kukačková ze sexty soutěžila ve stejné kategorii s povídkou „Dopad do měkkého“ a její próza byla oceněna třetím místem. Zástupce čtvrté kategorie (18-21 let) Vojtěch Jirkovský ze třídy 4. A pojmenoval svou úvahu „Smuteční scherzo“ a odměnou je mu první místo.
Blahopřejeme Magdě, Tamarce, Marušce a Vojtovi k vynikajícímu úspěchu!!!
Tři práce jsme již na stránkách školního časopisu GOOL zveřejnili a čtvrtou přinášíme dnes. Jedná se o povídku Marušky Kukačkové ze septimy s názvem „Dopad do měkkého“ (1. místo v krajském a 3. místo v národním kole). Příjemné počtení.
Jana Tláskalová
DOPAD DO MĚKKÉHO
Vyčerpanému právníkovi se na tvář vloudil malý, zoufalý úsměv: „Takže tenhle případ je předem prohraný.“
„Jesli je předem prohranej, ty počítej s výpovědí,“ pronesl ostře šéf, aniž by se namáhal navázat oční kontakt. Pohrdavýma očima totiž skenoval ušmudlaný oblek, který právník nosil už po několik dní, neboť tento týden neměl šanci opustit svou kancelář, natož budovu environmentální společnosti „Pro zdravější život“.
Nakonec se vyhořelému podnikateli vkradla do baculaté hlavy špetka soucitu: „Dobře víš, že pokud nepřijdeme s nejakym novym nápadem, jak obohatit toto město trochou přírody, můžeme to tu rovnou všechno zabalit.“
„To znamená…“
„To znamená, že tu zejtra ráno budu mít na stole konečný návrhy, jinak šmitec. Teď jdi domu, dej si sprchu a hlavně to, prosim tě, nezvorej.“
„Já bych se na to…“ zarazil se právník napřahující se k velikému kopanci do majestátní sochy zakladatele společnosti uprostřed vstupní haly, když si vzpomněl, že ze všech rohů na něj zírají kamery. Se sklopenou hlavou plnou chmurných čmáranic opustil jednolitou budovu, jež mu našeptávala pokaždé to samé: „Jsi čím dál tím menší a menší…“
Ulice šuměla šedivým podtónem nevrlosti a spěchu kolemjdoucích. Právník zabočil jako každý jiný den za roh zdobený graffiti, jenž zářil neonovou paletou barev. Přestože sprejové umění narušovalo monotónnost zaprášených domů, pro občany tento kout křičel vandalismem, a tak zcela ztratil témbr.
Rovněž tak to vnímal i právník, a tak si ani nevšiml, když se na něj zpoza pomalovaného rohu vyřítil neuvědomělý cyklista. Prásk! Nohy se mu propletly pod pískajícími koly bicyklu. Právník nezastavitelně mířil k zemi a už jen čekal na bolestivý dopad.
Ale to se nestalo. Naopak, dopadl jako do peřinky. Pomalu rozevřel pevně přimknutá oční víčka.
„To je m-mech?“ Pod jeho znaveným, ne však otlučeným tělem se rozpínaly kopečky jarní zeleně, tak měkoučké, jako by připutovaly ze snové říše. Správně. Jak to, že je tady místo chodníku mech? zeptal se sám sebe právník.
Dlouho se nestačil divit tomu, co bylo pod jeho nohama, protože jakmile zdvihl těžké oči, uviděl něco, co doposud bylo, zdá se, zakázané spatřit na vlastní zraky. Místo mříží se nyní za okny vinuly podlouhlé vltavínové listy, které se na vrcholku stonků okorunovaly pestrobarevným kvítím. Macešky a afrikány neposlušně vystrkovaly hlavičky z květináče jako zvědavé sousedky, a lákaly tak všemožné bzučivé živočichy.
Včelky však nelétaly pouze na parapety rodných domků. To nejpodivuhodnější bylo, že rostlinstvo vyšplhalo až na střechy budov. Ani na nejvyšších stavbách nezůstal kousek neozeleněn. Tam, kam člověk nedokročil, rašil si cestu košatý keřík a předstíral, že neslyší, když mu ostatní říkali, že na takovém místě nikdy nevyroste. Nyní si hoví se svými bratry jeden vedle druhého v jedné řadě, říkají si túje a slouží lidem lépe než ploty kovové.
Právě to právník vypozoroval při pohledu na červené tašky na vrcholku jarem poblázněného domu. Rozvětvený plůtek skrýval něco víc nežli jen několik pohovek a gril na střešní zahradě. Z neveliké dřevěné bedýnky plné podryté čokoládové hroudy vykukovaly oranžové čepičky se střapatými culíky. Hnedle v druhém záhonku se jim klaněla zčervenalá pihatá srdíčka a příjemně se na sluníčku culila. Nad nimi sladce dozrával a kulatil se angrešt, jenž se právě koupal pod kapkami samozavlažovacího systému.
„Nádhera!“ vydechl právník a pohled mu sklouznul zpět na ulici. Přímo naproti němu se to rojilo davem lidí. Každý kolemjdoucí měl nutkání ztišit svou rychlou chůzi, aby se pokochal nabídkou skromného krámku. Sazeničky máty, šalvěje a bazalky se tlačily vedle sebe, jako by už nevěděly, kam růst. Lidé na ně hleděli s něžným nadšením jako na slavné obrazy v galerii a v euforii nakupovali.
To zdaleka nebylo vše. Opeření zpěváci svobodně svištěli mezi domy a usedali tam, kamsi za kamennou zídku, skrze niž se ledabyle plazil břečťan. Ptáci pokládali své znavené pařátky na křehké větvičky ovocných stromů a zobákem hledali šťavnatou hrstku potravy rovněž jako každý návštěvník sadu, jenž natahoval svou nevinnou ruku k rudému kulatému páru náušnic, aby ochutnal sladkost volnosti, kterou zahrada nabízela.
Celé město najednou hrálo všemi barvami a do zpěvu bylo nejen ptáčkům. Konečně se svět rozsvítil bez pomoci elektřiny!
„Pane…pane,“ znělo odkudsi zdáli. Právník opět musel ztěžka rozevírat svá víčka. Ulice zvadly všedností tak, jak tomu bylo vždycky. Mezi budovami opakovaně znělo duté ticho a šeď se opět zmocnila žezla.
„ Pane, jste v pořádku? Pořádně jste se uhodil do hlavy,“ promlouvala k právníkovi mladá slečna s helmou na hlavě.
„Nikdy mi nebylo líp,“ prohlásil s jistotou právník a s úsměvem na tváři se vydal tam, odkud přišel.