V květnu měla na naší škole velmi zajímavou přednášku spisovatelka Petra Klabouchová, která zodpověděla několik našich otázek.
Petra Klabouchová se narodila se v roce 1980 v Prachaticích. Dětství a dospívání prožila v jihočeském Husinci a ve Vimperku. Po ukončení sedmiletého vimperského gymnázia studovala mediální vztahy a žurnalistiku, později psychologii a evropská studia na Masarykově univerzitě v Brně. Několik let pracovala v redakcích regionálního tisku a televize. Nyní žije střídavě v Itálii, USA a ČR, kde se věnuje hudebnímu průmyslu a managementu rockových kapel. Píše knihy v češtině a italštině. V České republice publikuje své knížky pod nakladatelským domem Albatros a vydavatelstvím Host.
Je autorkou dvoudílné série pro děti Upíří storky – Prokletí upírů a Nebezpečná výprava (2014). V minulosti publikovala romány Poslední kubánské pomeranče (2012), Podvod zlatého faraona (2019) nebo thriller Anglická zahrada (2020). Mezi její nejúspěšnější knihy patří detektivní příběh ze Šumavy Prameny Vltavy (2021), za který obdržela Cenu Johanna Steinbrenera. V roce 2023 jí vyšel román U severní zdi a historky z rockového prostředí Na plný koule.
Co Vás přimělo začít se věnovat psaní knih? Chtěla jste mu věnovat už odmala?
,,Vždy mě bavila ta hra, umět v lidech vzbuzovat emoce několika slovy. Dokázat je rozesmát nebo rozbrečet, přenést na ně pocity jiných, provádět je jinými světy a časy. Zkoušela jsem to už jako hodně malá, když jsem mladšímu bráškovi a bratrancům často místo rodičů vyprávěla příběhy já. Děsila jsem je, tak trochu škodolibě jsem na nich trénovala. Později na škole, při psaní slohovek za drobný úplatek pro své spolužáky, jsem pochopila, že bych se psaním mohla jednou i živit. A tak začala moje cesta pisálka, nejdřív v novinách, později mezi knihami.“
Vaše kniha Prameny Vltavy získala mnoho ocenění. Mohla byste ji přiblížit více našim čtenářům a sdělit, proč právě ji by si měli přečíst?
,,Knížka Prameny Vltavy je tak trochu severská, v tomto případě spíš šumavská detektivka, odehrávající se na pozadí skutečných velkých a malých dějin, co prošly naším krajem. Od první světové války, přes zabrání pohraničí nacisty, vyhnání Čechů, válku a vztahy mezi původními obyvateli, k odsunu Němců, znovuosídlování opuštěných obcí, příchodu komunismu, znárodňování, železné oponě, zakázané zóně, Králům Šumavy, a pak divokým devadesátkám. To jsou všechno jizvy, které čas zanechal nejen mezi šumavskými kopci, ale i na duších místních. V knize se snažím oprášit zapomenutý příběh koncentračního tábora Prameny Vltavy a podzemní Hitlerovy fabriky na tajné zbraně pod Františkovem. A proč ji číst? Protože v ní najdete nejenom Vimperk a vaše gymnázium, ale jsme v ní všichni. Žádný ze střípků osudů není vymyšlený, všechno jsou to skutečné vzpomínky tohoto kraje.“
Četla jsem, že jste ve Švédsku absolvovala kurz tvůrčího psaní, doporučila byste podobnou zkušenost našim čtenářům?
,,Určitě doporučila, ale pouze jako zajímavou osobní zkušenost. Psát podle šablon, sledovat přesný program, na každém kroku tvůrčího procesu myslet na prvním místě na trh, podlézání čtenáři a prodejnost, to už má podle mě s literaturou skutečně málo společného. Je jasné, že to funguje. Čtenář konzumuje, co mu je naservírováno, vlastní vkus má dnes málokdo. Švédsko momentálně literatuře kraluje, a nejen jí, ale například i hudbě. Bohužel to ale z knih dělá jenom nekonečnou řadu kopií stále stejného produktu, který už nerozeznáte jeden od druhého, je stejně prázdný a zbytečný, ale dobře prodejný.“
Vystřídala jste více žánrů, jaký je Váš nejoblíbenější? Ve kterém se Vám tvořilo nejlépe?
,,Ráda píšu humorné knížky. Bavilo mě psát pro děti, vymýšlet si světy plné fantazie a nemuset se mořit s fakty, vyhledáváním v archívech a nějakou zbytečnou logikou. Prostě to tak je, protože já to tak napíšu a nemusím čtenáři nic vysvětlovat ani dokládat. Teď jsem si vyzkoušela horor a také se mi psal velmi dobře. Horor je vlastně velmi podobný žánr jako dětské knihy, taková pohádka pro dospělé, kde někdo bojuje proti zlu, padají hlavy a ten nejodvážnější přežije. Snad.“
Co ráda čtěte? Jací jsou Vaši oblíbení autoři nebo knihy?
,,Baví mě Karel Klostermann. Podle mě takový šumavský hororář z jiných časů. Líbí se mi, jak klidně popisuje krásy Šumavy, svoji lásku k ní, a pak najednou na pár řádcích přijde děsivá tragédie. Lidé umírají jako mouchy, nemoci, nehody, vraždy, nenávist, pomsta. Věnuje tomu dva odstavce a už vás zase vede tou svou krásnou Šumavou, jako by smrt byla ta nejpřirozenější věc na světě. Baví mě také Edgar Allan Poe, Kaplický se svým Kladivem na Čarodějnice nebo Jozef Karika a jeho zpracování tradičních česko-slovenských „strašidel“ do uvěřitelných hororových příběhů dneška.“
Co byste vzkázala někomu, kdo se chce stát spisovatelem?
,,Zkus to. Za to nic nedáš. Nejdřív si ale najdi práci, která tě uživí a nechá ti dost volného času. A hlavně prázdnou hlavu na to, abys mohl po večerech psát. Protože v ČR, i když spisovatelé vlastně „živí“ celý knižní trh, co má miliardové obraty, jsou jedinou částí tohoto řetězce, která za svou práci není placena. Ty napíšeš knihu a dáš práci nakladateli, překladateli, grafikovi, korektorovi, tiskárně, distribuci, knihkupcům a knihovníkům. Ti všichni mají díky psaní autorů skutečnou práci, skutečný plat, pracovní smlouvy a sociální zázemí. Jen ty ne. Psaní knih je u nás viděno jako koníček. Takže budeš psát po práci, když ostatní odpočívají, spí, dívají se na filmy, vyráží za zábavou, budeš psát o dovolené. A protože je to přeci tvůj koníček, tak to budeš dělat rád a skoro zadarmo. Na knize budeš pracovat denně zhruba dva roky, pak dostaneš přibližně dvacet korun za každý prodaný kus, z tvých knížek půjčovaných v knihovnách nic. Nikdy nebudeš mít skutečnou pracovní smlouvu, nedají ti hypotéku, sám si budeš muset platit zdravotní a sociální pojištění, které výdělky z knih skoro určitě ani nepokryješ, o důchodu nebudeme mluvit, spisovatelé do důchodu nechodí. Jestli tě pořád psaní zajímá, máš dobrou šanci. V ČR není žádným velkým problémem najít nakladatelství, které ti knihu vydá. Kdo ví proč?“
Jaké to je, zastupovat rockové skupiny, jako např. Rock N Roll Army nebo Hollywood Vampires a objíždět s nimi evropské turné?
,,Je to ta zábavná část mého života. Udržuju tím rovnováhu. Jinak bych stále jen někde seděla v koutě a psala. Takhle se někdy musím nadechnout, sbalit kufry a vyrazit za dobrodružstvím do toho barevného světa tam venku. Nejezdíme na klasické turné na několik týdnů, ale za muzikou se vždy rovnou stěhujeme. Aspoň na rok. Sebereme své věci, pozdravíme rodiny a zmizíme. Rok jsem prožila v Los Angeles, v Hollywoodu. Dva roky ve Švédsku, nějaký čas v Holandsku, v Japonsku. Dlouhá léta v Itálii, v Benátkách. Dává mi to možnost skutečně poznat určitou zemi, zdejší lidi, jejich mentalitu, jazyk. Není to jen taková ta krátká dovolená, kdy si člověk po pár dnech myslí, že už tu zemi zná. Nezná. Vůbec nic nepochopil. A jezdit po světě s rockovými skupinami? Je to boj o přežití. Hlavně se snažím, abychom se vždycky vrátili domů všichni, živí, s čistým trestním rejstříkem a vcelku. Zatím mi to vychází. O tom je má poslední knížka Na plný koule.“
Je krátce po státních maturitách, pamatujete si, jak jste prožívala maturitu?
,,Hrozně. Byla jsem si jistá, že to nedám. Svaťák jsem opravdu prožila zavřená ve svém pokojíčku od rána až do večera, nevycházela jsem, jen jsem ležela v otázkách a blbla z toho. Rodiče měli strach mě i pozdravit. Nakonec to bylo fajn, takové velké show s dobrým koncem. Až mnohem později vám dojde, že to byl teprve začátek všeho a že kdyby v životě bylo všechno tak jednoduché jako maturita, to naše žití by byla nekonečná pohoda.“
Narodila jste se v našem kraji a zde se převážně odehrává i děj Vašich knih. Jaké je Vaše oblíbené místo na Šumavě?
,,Mám ráda Vimperk, který byl dlouho dobou mým domovem. Láska i nenávist v jednom. To hrozné sídliště nad městem, ulice Mírová 432, a samozřejmě vimperské gymnázium. To jsou místa, kde ze mě kousek zůstal. Měla jsem ráda Modravu, než ji v seriálu celou vyvraždili a naplnili Pražáky. Zbyl mi Roklanský potok. Hlavně na podzim a v zimě, bez turistů. To je pro mě takové skutečné srdce Šumavy, ta nejkrásnější část.“
Žijete také v Itálii a USA, prožila jste nějaký „kulturní šok“? Něco, co jsme my u nás zvyklí dělat úplně jinak než lidé v zahraničí a co Vás překvapilo?
,,Každý den. To je na životě v cizině ta zábavná část. Že se pořád něčemu novému učíte, žádný stereotyp, musíte se umět přizpůsobit. Tomu, že vás v Itálii ráno vzbudí domovní zvonek a je to místní kněz, co vám jde vystříkat byt svěcenou vodou. A nemůžete ho poslat pryč. Že v jižní Itálii se dojídá. Všechno!!! A takový oběd tam trvá klidně čtyři hodiny, musíte se dojít několikrát na záchod vyzvracet, abyste mohli jíst dál, ale na talíři nesmíte nechat ani drobeček. To by byla ta největší možná urážka hospodyně. V USA si musíte zvyknout na vašeho „osobního“ bezdomovce, co se usídlí přímo ve vaší garáži. Nikdo ho nevyžene. A každý si tam toho „svého“ vlastního bezdomovce udržuje v míru, někteří mu i nosí zbytky po večeři jako psíkovi, aby se jim náhodou nesnažil vloupat do bytu. V Japonsku se zase musíte zout po příchodu do jakýchkoliv prostor. To je nám Čechům blízké, v mnohých zemích se to nedělá, v USA je normální válet se v botách i v posteli. Jenže v Japonsku šli mnohem dál. Na zouvání je za dveřmi bytu přesně určený, jemně snížený prostor, aby se smetí nerozneslo po bytě. Na těch pár centimetrech to musíte vybalancovat, jinak jste za barbara. A boty srovnat do řady, přesně vedle sebe, špičkami zásadně směrem ven z bytu. Jinak se s vámi ani nebudou bavit. Stejně jako když použijete při rýmě kapesník. V Holandsku v arabské čtvrti zase silně věřící sousedé, po setkání s naším psem museli spálit na zahradě oblečení. Protože pro ně je pes nečisté stvoření.“
Mnohokrát Vám děkujeme za rozhovor a přejeme, ať se daří ve spisovatelském i cestovatelském životě.