Dívka s děckem na prahu stojí,
u dveří stojí a čekají.
Uvnitř staří lidé se bojí,
čeho se, čeho se dočkají.
Mladá jejich dcera z domu utekla,
mladá a hloupá byla.
S prvním pánem si dítko upekla
a sama na něj zbyla.
Teď u prahu čekají,
promoklí deštěm a mrazem promrzlí.
Copak jí rodiče, copak jí napoví?
“Děvče nebohé,” říká jí matička,
”vítej, k nám se vrať!”
Otec však zády se postaví
a dceři nedává možnost vrátit se tak.
Dcera prosí, klečí,
zatímco dítě v její náruči
jen brečí a brečí.
“Sama si sněz,
co sama sis nadrobila,
když z domu si utekla,
tak hloupá si byla.”
Kapky deště na hlavu jí padají
jak dítko k sobě vine,
kam vydati se nemají,
víra v ní skoro zhyne.
Tu otočí se pomalu,
zrak pod lampu jí padne.
Světla je tam pomálu,
ale něčeho si všimne.
To něco, spíše někdo,
tam pod lampou si stojí.
Mohl by to být leckdo,
ale leckdo to není.
Temné vlasy, oči rudé,
úsměv smutně veselý,
zrakem míří k dívce chudé,
v duši se však tetelí.
“Ale, ale, mladá matko,
co se sebou zmůžete?
A co to vaše robátko?
Jak pomoct mu můžete?
Já vám mohu nabídnout
vše, co v mysli vaší je,
samo sebou odmítnout,
vaše rozhodnutí je.
Domov, šaty, diamanty,
všechno v moci mojí.
Můžeš teď to míti i ty,
zaplať krví svojí!”
Hladová matka na rozmezí stojí,
na jedné cestě chudoba,
na druhé peklo mává.
Co dělat s marnivostí svojí,
satanovi se upsává.
Podivná tato chvíle je,
před chvílí děcko brečelo,
teď jen ticho slyšet je.
V tu chvíli to matce docvaklo.
Nestojí matka, stojí jen dívka,
zatímco srdce puká jí,
co horšího, než přijít o svá dítka,
co horšího potká ji?
“Peklo,” odpoví si sama.
V tu ránu ďábel přiskočí
schová si ji pod svá křídla
a řetězy ji obtočí.
Kotel pln lávy bublá si pod horou.
“Kdo dnes do mě vejde, tou pravou nohou?
Kdo dnes do mě vejde, tou bosou nohou?
Kdo dnes se stane tou ubohou.”
Bára Musálková, 4. G