Změny jsou něco, co nás provází a provázet bude celým naším životem. Ať se nám to líbí,
nebo ne.
Ovšem to, jak se s jednotlivými změnami vypořádáme, už stojí jen na nás. Lze se
s nimi srovnat? Jsou i prospěšné? Jak změny zvládám (nebo spíše nezvládám) já?
Osobně jsem už častokrát slyšela tvrzení, že je potřeba vystoupit ze své komfortní zóny. Ale
komfortní se jí přece říká z nějakého důvodu, tak proč ji opouštět dobrovolně? Vždycky jsem
změny snášela špatně. Ať už jde o naprosté banality jako změna jízdního řádu autobusů, nebo
důležitější věci, například přestup ze základní na střední školu, pokaždé jsem je zvládala stěží. Pod
příslovím, že zvyk je železný košile, bych se tak mohla klidně podepsala.
Tím se dostáváme k onomu čínskému přísloví: Když fouká vítr změn, někteří staví úkryty a
jiní větrné mlýny. Já se řadím k první skupině lidí. Raději se postavím svůj metaforický úkryt
a dělám všechno pro to, aby mě vítr změn neodfoukl. Druhý typ lidí se naopak na onom větru
sveze a ještě mu vyjde vstříc.
Která tato možnost je tedy lepší? Sama si teď budu trochu sypat popel na hlavu, ale určitě ta
druhá. V případě, že se budeme změn bát jako čert kříže a vyhýbat se jim, hrozí nám ustrnutí
na místě, žádný osobní vývoj, a to přeci nejde. Nemůžu dokonce života chodit do stejné školy,
s těmi stejnými lidmi a žít v tom stejném pokojíčku. Je potřeba na svůj úkryt přidělat pro
začátek alespoň chatrné lopaty a větru vyjít vstříc. Občas může být vítr moc silný, změny moc
náhlé, nečekané a divoké a lopaty se nám mohou polámat. To je pak nutné se obrnit a onen
větrný mlýn postavit nový a pevnější, kdyby vítr změn přišel znovu. A vězte, že on přijde,
protože změny nás budou provázet celým životem.
Sama tedy dobře vím, že před změnami nemá smysl utíkat. I tak mě doženou, to bych stejně
dobře mohla závodit s dostihovým koněm. Možná, že za pár let se konečně poučím a místo
úkrytů začnu stavět ty větrné mlýny.
Nikola Kačerová