Jen obyčejné dveře, a přesto otevírají prostor každodenního života a neznámý svět zavírají na petlici.
Tichý strážce, který na vás při každém příchodu šeptá jednu a tu samou větu: „Už jsi v bezpečí, už se není čeho bát…“
Pamatuji si je od dětství. Byly vysoké, možná dosahovaly až k samotnému bohu na nebesa. V létě dřevo vonělo sladkým nádechem domova, v zimě na nich naopak tančil chlad.
Byly hranicí mezi světem, který jsem znal, a světem, který jsem objevoval. Každý den se přede mnou otevíraly jinak. Někdy se rozlétly s lehkostí jako hejno ptáčků, jindy vrzaly, jako kdyby upozorňovaly, že „tam venku“ nejsem nesmrtelným. Kolikrát jsem jimi prošel? Naštvaný. Unavený. Smutný. Kolik různých emocí mě provázelo, když jsem jimi procházel? Když jsem poprvé vykročil do školy, když jsem se poprvé vrátil s vysvědčením, ale také když jsem přišel od mamky z nemocnice s nejistotou…
Chrání, skrývají, vítají i odmítají. Jsou kotvou v moři nejistot. Záchranným bodem v rozlehlém, nevyzpytatelném a zkaženém světě. Kolikrát kolem nich jen proletíme bez jediného povšimnutí a zamyšlení. Běžně stojí jako pouhá kulisa, běžná součást každodenního života. Kus dřeva, kovu a plastu. Jsou dobrým přítelem člověka stejně jako pes. Stojí tiše a nekladou odpor. Možná to není poprvé, co mě viděly odcházet s nejistotou v očích. Ale nikdy mě nezastavily. Nechaly mě jít, i když věděly, že venku mě čeká nejen svoboda, ale i nebezpečí a pády. A i když se vrátím unavený, zklamaný nebo jiný, než jsem odcházel, stále tam jsou a poskytnou azyl.
A přesto… Kolik mi ještě zbývá takových příchodů a odchodů? Jednou jimi projdu naposledy. Dříve, nebo později. Možná budu muset nalézt poslední sílu na jejich otevření. A právě tehdy pochopím, že všechny ty průchody nebyly samozřejmostí. Pochopím, že to celé byla cesta. Cesta k sobě samému, k budoucnosti, světu a domovu. I v těchto chvílích tam budou stát. Tiše a trpělivě. Jen mi už nikdy nepoví tu jedinou větu. Čas si vybírá ukrutně vysokou daň…
Vojtěch Netáhlo, 3. G