Román Pravěk a jiné časy se, podle očekávání, odehrává v Pravěku. Je v tom ale háček…tenhle Pravěk není časem, ale místem.
Pravěk, fiktivní vesnice ve středu Polska (a zřejmě také světa), je místo, kam zasadila děj románu Olga Tokarczuk, polská držitelka Nobelovy ceny za literaturu. Pravěk je ze čtyř světových stran hlídán čtyřmi anděly a obtékají ho dvě řeky – Černá a Bělka, jejichž soutokem vzniká jedna velká Řeka. Právě osudy obyvatel této a několika okolních vesnic můžeme sledovat od roku 1914 skoro až do konce 20. století.
Kniha má několik ústředních postav, ale dalo by se říci, že má i několik dějových linek, které se více či méně proplétají. Nejblíže poznáváme rodinu mlynáře, který hned zpočátku odchází do války – ženu Jenovefu a dceru Míšu, která se narodí po jeho odchodu. Jejich příběh se točí i kolem nepozorného Míšina anděla a kávového mlýnku, ve kterém Míša mele čas. Velmi důležitou postavou je Kláska, žena vyhoštěná a žijící v lese, která se sice stýká se Zlým mužem, ale otcem její dcery je bylina děhel. Dále je zde statkář Popělský, jenž zahání chmury hraním zdánlivě nekonečné rabínovy Hry…v ní je k postupu dál například nutné, aby se mu zdál sen o tom, že je psem.
Z první světové války se mlynář sice vrací s podlomeným zdravím, jinak jí však Pravěk není moc postižen. Na rozdíl od druhé světové války, která sem přivede německé a ruské vojáky, mezi nimi také Ivana, který jako první zasívá mezi místní myšlenky o tom, že žádný Bůh není a svět (tedy i Pravěk?) je řízen pravidly přírody. Jen nemnoho lidí ho ale bere vážně, protože se příliš netají svými podezřelými činy. Tato válka také přinese spoustu mrtvých a nakonec zahání některé obyvatele Pravěku do lesního tábora, kde se k nim připojuje i Kláska s poraněnou dcerou, kterou se jí nepodařilo uchránit před nenasytnými vojáky. Na to vše shlíží Bůh, který však do děje nezasahuje a snad to ani není v jeho moci.
Na knize mne mimo jiné fascinuje její členění. Je rozdělena do vesměs dosti krátkých kapitol – časů jednotlivých postav. To, že má každý motiv vlastní čas, hraje opravdu velkou roli, proto jsou kapitoly pojmenovány jako „časy“ a psány sice v er-formě, ale z různých pohledů. Čteme tak často kapitoly jako Čas Klásky a Čas Jenovefy, už méně se objevují kapitoly jako Čas kávového mlýnku nebo Čas Boha.
Některé kapitoly jsou čistě vypravěčské, zato další jsou velmi abstraktní, ale tím více se projevuje úžasná schopnost Olgy Tokarczuk, jejíž slova plynou naprosto přirozeně a působí na mě sice syrově a někdy vlivem magického realismu krutě, avšak naprosto čistě. Řeč, jakou je tahle kniha napsána, je podle kritiků, s nimiž mohu jen souhlasit (a mrzí mě, že to není mé vlastní přirovnání), průzračná jako voda. Je mi také niterně blízká skutečnost, že Tokarczuk píše některá slova, která jsou toho ve významu příběhu a jeho filosofie hodna, s velkým začátečním písmenem (takže např. Hra, Cizinci, Svět…).
Tenhle román jsem takříkajíc zhltla, dokonce dvakrát, což mě vedlo k přečtení další autorčiny knihy – Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých, která byla také velmi zajímavá. Musím ale říct, že se mi rozhodně nezaryla do myšlenek stejným způsobem jako Pravěk a jiné časy.
