Milý deníčku, svěřuji se ti až teď, protože jsem to dřív nestihla. S učiteli je to k nevydržení!

Na začátku roku to ještě šlo, ale teď, když vidí, že to nikomu nejde, mě teda fakticky vytočili.  Za jeden týden jsme psali 7 písemek! Na naučení jsme neměli ani 3 dny! Kdy mám jako spát?!

Celá třída si myslí to samé co já, protože skoro všechny písemky nedopadly jinak, než že nejlepší známka byla trojka. No já se ani nedivím, když každou chvíli bereme nějakou blbost. Taky nevím, proč jsme se to museli naučit doma. Domov je na odpočinek, a škola je na učení. To, z čeho jsme psali tolik písemek, nejspíš nikdy nebudu potřebovat. Už teď vím, že nikdy nebudu odborník na biologii, fyziku, chemii,  že nebudu ani známý matematický vědec, ani spisovatel, historik, překladatel, ani objevitel nového kontinentu. Chci se stát herečkou, a k tomu určitě nebudu potřebovat Pascalův zákon. No každopádně jsem každý den ve škole viděla minimálně 23 unavených  a hotových obličejů mých spolužáků. Bylo evidentní, že by nejraději celou školu odpálili…No nic… Asi se na nic víc nezmůžu, jsem z toho úplně mimo.. Jdu se vyspat, dobrou…

 

Barbora Švábková

P. S.: Opravdu jsem při zápisu do deníčku netušila, že nás čeká dlouhá doba „nuceného volna“.

 

Leave comment

Your email address will not be published. Required fields are marked with *.