Roboti. Přístroje pracující na principech naprogramované umělé inteligence.
V současnosti používané téměř ve všech domácnostech i průmyslu po celém světě. Umíme si bez nich život vůbec představit? Dokáží v budoucnu zcela nahradit člověka? Poradí si i v situacích, kdy je zapotřebí trocha lidské empatie? Vcítí se do problémů, nezradí a stanou se opravdovými přáteli lidského světa?
Roboti jsou již nyní nedílnou součástí našeho života. Třeba jen každodenní ráno – vstaneme, zapneme rádio či televizi, vychutnáme si oblíbenou zrnkovou kávu z automatického kávovaru, vyčistíme zuby elektrickým kartáčkem, zapneme robotický vysavač, který za nás uklidí, a nasedneme do honosného sportovního automobilu plného elektroniky. Světýlka, kontrolky a poplachy na nás blikají všude, kam se jen podíváme. Nově vyrábění roboti přebírají čím dál více činností, které doposud zvládal sám člověk. Dokáží ale nahradit člověka i v jiných situacích, které nám život přináší?
Vzpomínám si hned na několik filmů, které jsou plné mimozemšťanů, robotů nebo elektra. Ukazují budoucnost a některé nás i varují před technologiemi, které by mohly lidstvu ublížit. Krásný film E. T. Mimozemšťan ukazuje, že i robot může být pomocníkem a kamarádem, ale třeba scifi horor Terminátor nabádá k zamyšlení nad dějem a ostražitosti před vyšší inteligencí. Nabádá k velkému zamyšlení nad osudem lidstva. Ale to jsme již jinde…
V současnosti bohužel mnozí lidé nemají přátele. Žijí svým vlastním životem a nikoho nepotřebují. Nutně to nemusí být ona mladá generace, která svůj život tráví u počítače, tabletu nebo mobilního telefonu, a z očí do očí si dovede popovídat jen málokdo. Jsou tu i lidé, kteří ať už z neopětované lásky, zrady věrného přítele či jiných nepříjemných životních překážek už nikomu nevěří, uzavírají se do sebe a technika je i pro ně životem. Pro upřesnění bych použil citát amerického rappera Onfroye: ,,Nejsmutnější na zradě je, že nikdy nepřichází od nepřátel, ale přichází od těch, kterým nejvíce důvěřujete“. Elektronika či roboti se stávají běžnou součástí našich životů. Často přemýšlím, zdali se někdy v budoucnu stanou opravdovým přítelem člověka. Přítelem, který nás rozesměje, který s námi bude prožívat jak to dobré, tak to špatné, který nám v nouzi nabídne pomocnou ruku. Nyní můžeme pouze spekulovat. V této chvíli roboti fungují pouze jako automatická zařízení, které musí tvůrce naprogramovat tak, aby zvládli úkon, k němuž jsou předurčení. Řídí se stále stejným postupem a nepřemýšlí o něm. Jsou to stroje. Postrádají přirozené city, které by měl každý správný přítel projevit. Věda jde dopředu a zdali půjde naprogramovat i porozumění, strach nebo radost, vidím ve hvězdách. Obecně se dá říct, že jsou to zařízení, do kterých vkládáme čím dál větší množství umělé inteligence a vyvíjíme je k obrazu svému. Musíme však být ale skutečně obezřetní, aby jednou nebyli chytřejšími než samotné lidstvo.
Každopádně se domnívám, že by nám roboti měli pomáhat na úrovni manuální. Šetřit nám práci, pomáhat v IT, ve zdravotnictví, zemědělství, továrnách, domácnostech nebo ve stavebnictví. Prostě všude tam, kde je lze využít tak, aby se samotní lidé mohli věnovat sami sobě a svým blízkým. City, lásku a přátelství bych nechal na nás všech – na lidech. Vždycky to tak bylo a lidé byli šťastní. Nenechme si to vzít a bojujme za to, co nám je dáno.
Nepatřím mezi jedince, kteří mají mnoho přátel. Své nejbližší si pečlivě vybírám a jsem přesvědčen, že roboti mezi ně nikdy patřit nebudou. Právě lidská srdce nám totiž udávají v životě ten správný směr, kterým se musíme vydat.