Ester Štěchová (1. místo v KK soutěže Evropa ve škole)
- 5. 2999
Pokoj je ponořený ve tmě, když se probudím. Jakmile však otevřu oči a položím chodidla na zem, z reproduktorů se ozve příjemný ženský hlas. „Dobré ráno, slečno,“ zašvitoří.
V pozadí je slyšet ladná hudba houslí a zpěv ptáků – alespoň takhle prý ptáci znějí. V mém městě už nežije nikdo, kdo by pamatoval, jak ptačí zpěv zní. Nebo jaké je to ulomit z okapu rampouch. Jediný led, kterého jsem se kdy dotkla, byly kostky, které mi Fred háže do džusu.
„Ránko, Marto,“ odpovím a zívnu.
Neprůstřelné rolety u oken se začnou nehlučně vysunovat nahoru. Seberu z podlahy župan
a přehodím si jej přes ramena. Přejdu k oknu a vyhlédnu ven. Ze stého patra mám město pod sebou jako na dlani. Dole na ulici moc lidí nezahlédnu, sem tam se objeví šmouha rychle projíždějícího auta, které nejspíš patří někomu, kdo nevydělává tolik peněz a nemůže si dovolit ani to nejlevnější vznášedlo. Mnoho takových už ale není.
Dveře mého pokoje se stejně neslyšně jako rolety odsunou a dovnitř vejde Hank. Otočím se na něj
a usměji se. Trochu křečovitě mi úsměv opětuje a pak přejde k mé posteli, aby ji ustlal. Málem ho zastavím, ale pak si vzpomenu, že není můj kamarád, a kdybych ho požádala, aby mi postel nestlal, moje přání by vyslyšel, ale v levém oku by mu podivně zacukalo – ostatně jako vždycky, když naruším jeho naprogramování.
„Neumíš pozdravit, Hanku?“ zeptám se a se založenýma rukama sleduji, jak mi natřásá polštář. „Nebo jsi na mě naštvanej?“
„Naštvanej?“ zopakuje po mně zmateně a nepřirozeně modrýma očima ke mně vzhlédne.
„Jo,“ kývnu. „Však víš,… třeba když jsem minulej tejden rozbila mámě její oblíbenou vázu. Naštvala se na mě, i když jsem to neudělala schválně, chápeš?“
„Omlouvám se, nechápu,“ pokrčí Hank rameny.
„Ježíš, Hanku,“ povzdechnu si. „Vztek. Víš, co je vztek?“
Trochu se mu rozzáří obličej, protože tohle slovo rozeznal.
„Ano, lidská emoce, jejímž původním smyslem bylo připravit jedince na útok. Lidem se zvýší srdeční tep, stoupne krevní tlak a zčervenají.“
„Spolkl jsi wikipedii?“ Levé oko mu zacuká a já dřív, než mi zase oznámí, že mě nechápe, pokračuji: „Když jsem minulej rok rozbila tu vázu, máma dostala vztek. A když má někdo vztek, je taky naštvanej. Rozumíš mi?“
Hank chvíli zpracovává má slova a pak pomalu přikývne. „Myslím, že ano.“
„Skvělýý,“ protáhnu tón a pak přejdu ke skříni.
„Co chceš k snídani?“
„Něco mi vyber,“ odpovím lhostejně.
„Ale já nevím, na co máš chuť,“ namítne.
„Mám chuť na všechno.“
Hank pochopí, že má odejít a já se rychle převléknu.
„Marto?“ houknu po chvíli. „Pošleš mi do tabletu učebnice, co máme na dnešek?“
„Jistě,“ zazpívá Martin hlas z reproduktorů. „Mám Vám vzkázat od Vaší matky, že se vrátí až
v pondělí.“
„A příští pondělí mi vzkážeš, že se vrátí až další pondělí,“ zamumlám si pro sebe. Marta ale má elektronické uši a oči doslova všude, zabudované ve zdech, aby hlídaly každý můj krok, když tu máma není a to je většinu času.
„Mrzí ji to,“ řekne ještě Marta a pak zmlkne.
Ani se jí neobtěžuju odpovědět a jdu do kuchyně. Je to čtvercová místnost, zdi má jen ze skla, a ne
z cihel, takže je krásně osvětlená. Zhrozím se, když si všimnu, že na stole uprostřed kuchyně leží snad celá naše lednice – vajíčka, slanina, krabice džusu, palačinky, kuřecí maso, špagety, kečup, majonéza, kysaná smetana…
Hank má ve tváři vepsaný spokojený výraz. „Posadíš se?“
„Co to, sakra, je?“
„Sakra?“ nechápe Hank. Jeho tvůrci si dali záležet na tom, aby vypadal jako člověk. A podařilo se, má dvě nohy, dvě ruce, kůži, a dokonce i detaily, jako nehty a řasy. Když ho máma online vybírala na internetu, líbilo se jí, jaké má Hank hezké tmavé vlasy. Jenže čím byl hezčí, tím byl hloupější.
Snažím se nenaštvat, ale stojí mě to všechny síly.
„Proč jsi vytáhl z lednice všechno?“ řeknu poté, co napočítám do deseti. Hlas mi přeskakuje, jak se snažím nekřičet.
„Řekla jsi, že máš chuť na všechno,“ vysvětlí Hank. „Máš na mě vztek?“
Přejede mě do očí zabudovaným skenerem a nakloní hlavu na stranu. Je to tak lidské gesto, že sebou cuknu.
„Srdce ti tepe rychleji, zvýšil se ti i krevní tlak.“
Vypadá jako člověk, pohybuje se tak… proto často zapomínám, že mluvím se strojem, a ne
s kamarádem z masa a kostí.
„Dokonce se i červenáš -“
„Hanku,“ utnu ho ostře a než pokračuju, zhluboka se nadechnu. „Takhle jsem to nemyslela.“
„Proč bys říkala něco a myslela si něco jiného?“
Seberu ze stolu rozkutálené vejce, které se nebezpečně rychle blížilo k okraji, a začnu uklízet.
„Lidi pokaždé nemyslí věci tak, jak je říkají.“
„Dobře.“ Podle Hankova hlasu poznám, že to tak úplně nepochopil.
Zapípá mi mobil. Rozhlédnu se, ale nevím, kam jsem ho položila.
„Najdeš můj mobil, než to uklidím?“ požádám Hanka a ten kývne a začne skenovat kuchyň. Potom se odebere k židli, kde přes opěradlo visí moje mikina, a vytáhne ultra tenký kovový obdélníček. Než ho stačím zastavit, stiskne kov v ruce a před obličejem se mu objeví projekce displeje mobilu. Ikonky aplikace vypadají, jako kdyby visely ve vzduchu. Hank klikne na zprávy a přidrží si bubliny se slovy před očima. „Dobré ráno, mám tě rád,“ přečte nahlas a já se zděšeně rozběhnu k němu. „SMSka od Tima Granta.“
„Mlč,“ syknu na něj a vytrhnu mu mobil z ruky. Mihotavá obrazovka se vzduchem přesune ke mně.
„Tim Grant. Kdo je to?“
„Spolužák.“
„Spolužáci si přejí dobré ráno?“
„Někteří ano,“ připustím s potutelným úsměvem. Otočím se a stisknu kov v ruce. Obrazovka se rozpustí do vzduchu.
„Má tě rád.“ Hank se neusmívá. „Napsal ti, že tě má rád.“
Pokrčím rameny. „Rád do všeho strkáš nos.“
„Nikam nos nestrkám,“ zavrtí hlavou Hank. Obrátím oči v sloup. „Má tě rád, jako tě má ráda tvoje máma? Ta ti vždycky píše, že tě má ráda.“
„Doufám, že mě má rád jinak než moje máma,“ zasměju se.
Hank mě přejede očima. Vypadá tak o dva roky starší než já, jako vysokoškolský student, které vídám v kavárnách. „Máš zase vztek. Srdeční tep, červenání…“
„Nemám vztek,“ přeruším ho. „Mám radost.“
Hank očividně už nic nechápe. Znovu otevře ústa: „Máš ráda Tima Granta?“
Našpulím rty a pokrčím rameny. „Nevím. Je to složitý.“
„Jak by to mohlo být složité?“
Je to jako bavit se s dítětem. Stoupnu si na špičky, abych otevřela skříňku se skleničkami, ale nedosáhnu na ně. Hank mi je hned u boku a jednu mi sundá. Potom otevře lednici a naleje mi do ní pomerančový džus. Zhluboka se napiju, přitom cítím na tváři jeho upřený pohled. Čeká trpělivě na mou odpověď. Otřu si ústa hřbetem ruky a prázdnou sklenici postavím do dřezu. Ten zapípá a začne nádobí automaticky umývat.
„Tim je milej kluk, má hezkej úsměv a tak, ale nijak zvlášť mě neohromil.“
„Tim Grant tě neohromil?“
„Mám ho ráda jako kamaráda,“ vysvětluji. „Nepřirostl mi k srdci.“
Hank se najednou usměje, jako kdybych udělala nějaký vtip. Přitom on nikdy mé vtipy nepochopí
a zůstane na mě většinou jen tupě zírat.
„K srdci ti nemůže nic přirůst.“
„To se tak říká. Myslím tím to, že k němu necítím něco víc.“
Hank stáhne obočí k sobě a přistoupí ke mně. „Jaké je to CÍTIT?“
„Úžasný i příšerný zároveň.“
Hank se nadechuje k další otázce, ale přeruší ho Marta.
„Máte dvě minuty zpoždění. Pokud hned nevyrazíte, slečno, nestihnete airbus a přijdete pozdě.“
Díkybohu, pomyslím si, protože mě to vysvětlování přestávalo bavit. Popadnu svůj kabát
a v chodbě se skloním, abych si zavázala tkaničky. Hank mi přinese batoh a s vážným výrazem pronese: „Mám tě rád. Přirostla jsi mi k srdci.“
Zůstanu na něj zírat a v tu ránu mi je ho líto. Ty nemáš srdce, Hanku.
Potom se mi ale po obličeji rozlije váhavý úsměv: „Ty mně taky.“