Magdalena Janečková (2. místo v KK soutěže Evropa ve škole)
Je příjemný podvečer a já se procházím po tmavé lesní pěšině, kterou osvětlují jen úzké paprsky právě zapadajícího slunce. Pomalu se blížím ke staré, poničené stavbě, kde jsme si jako děti hrávali na schovávanou. Kouzelné ticho ruší slabé praskání klacíků pod mýma nohama. Stmívá se, zanedlouho už nebude vidět ani na krok. Měla bych jít domů, ale tohle záhadné místo mi nedá spát a já pokračuji ve své cestě. Jsem unavená, a tak se na chvíli zastavím a opřu se o jeden zachovaný sloupek téměř zřícené budovy. Pomalu přivírám víčka a po chvíli už mám oči úplně zavřené.
Znovu je otevírám v docela jiném světě. Louky jsou poseté duhou, po obloze místo šedých mračen pobíhají bílí beránci a v korunách stromů si vesele prozpěvují svou písničku ptáci.
I starý dům je docela jiný a nově opravený. Jdu k němu kousek blíž, pomalu beru za kliku a otevírám dveře.
Na první pohled nevidím nic zvláštního, kouzelného ani podivuhodného. Jsem trochu zklamaná, čekala jsem dům plný zázraků a záhad. Zouvám si boty, protože podlaha vypadá čistě vytřená, ale najednou si všímám něčeho opravdu nevšedního. Mým ne úplně srovnaným botám jako by naskočily nožičky. Nejen že se hezky otřely o pestrobarevnou rohožku, ale teď si i samy zalézají do botníku a spokojeně se převalují na svém místě. Po chvíli udiveného zírání na poskakující tenisky mi ale začíná kručet v břiše. Kéž by tady bylo něco k snědku!
Mířím rovnou do kuchyně a otevírám lednici. Je úplně plná! V horní poličce vidím kousek čokoládového dortu. Snad nebude vadit, když si trochu vezmu. Opatrně vyndavám talířek se zákuskem a dávám do pusy první sousto. Najednou slyším, jak se z ledničky ozvalo slabé cvaknutí. Znovu otevírám její dveře. Tam, odkud jsem si před chvílí vzala čokoládový dort, se objevil další, tentokrát vanilkový. Zkouším vyndat jiné věci… a … a vždycky se všechno jako zázrakem vymění za nové, nebo alespoň trochu podobné. Brambory nahrazují batáty, místo červených jablek se objevují zelená… Natěšená na to, jaké zázraky mě ještě čekají, odbíhám od bezedné lednice do druhého poschodí.
V patře se přede mnou rozevírá několik dalších dveří a především vstup na balkon, k němuž okamžitě mířím. Je z něj nádherný výhled na zahradu, již zdobí ještě krásnější pestrobarevné květy. Sbíhám zpět k venkovnímu vchodu, abych si k nim přivoněla, ale pozastavuji se nad něčím dalším.
Vedle dveří si všímám čtyř barevných tlačítek – zeleného, červeného, žlutého a modrého. To první je trochu zamáčklé, tak zkouším až to druhé. Pomalu tlačím na knoflík, ale nic se neděje. Pokouším se o to podruhé, potřetí, ale stále nevidím žádnou změnu. Se zklamáním tedy odcházím do přírody vylepšit si náladu jarními vůněmi a barvami, jak jsem měla v plánu. Pootevírám dveře a nahlížím ven. Avšak místo barevných kvítků a poskakujících malých zajíčků vidím dozrávající maliny, jahody, rybíz a povyrostlá srnčata a koloušky utíkající přes potok do lesa. Hned je mi všechno jasné. Běžím zpátky ke vchodu vyzkoušet ještě žluté a modré tlačítko – podzim a zimu. Všechno vypadá jako z pohádky…
Po chvíli už se trochu ochlazuje, a tak jdu ještě prohledat dům. Kromě samozalévací konve nebo květin, které mění svou barvu podle teploty, nalézám i něco zajímavějšího – místnost vzpomínek. Objevuji se v době, kde jsem si na tomto místě hrála se sourozenci – jen dům nebyl vymalovaný, opravený a plný zázračných předmětů. Právě do mě někdo strčil, já jsem spadla na zem, ale místo breku jsme se všichni začali smát. Mám pocit, jako by mě někdo postrkoval i teď.
„Vstávej, vstávej!” slyším křičet známé hlasy. Otevírám oči. Nade mnou stojí mí bratři a snaží se mě probudit. Trochu mě mrzí, že to celé byl jen sen, ale vždyť já ke štěstí žádná kouzla nepotřebuji. Největším zázrakem je přece má rodina!