Anna Tomášková (2. místo v KK soutěže Evropa ve škole)
Ručičky ukazují půl osmé, já sedím s rodinou u stolu a snídám. Na to, že dnes slavím své osmnácté narozeniny, nikdo nic neříká. Každý drží v ruce telefon a všímá si svého. Včetně mě. V novinách se objevil článek o nárůstu počtu lidí, jako je můj nejlepší kamarád – napůl člověk, napůl stroj. Na první pohled milý a přátelský chlapec. Ovšem místo srdce má v hrudi kus železa a v žilách mu proudí olej, nikoli krev.
Po snídani vyrážím do školy. Za plotem na mě již čeká. Tobias. Usmějeme se na sebe a vyrážíme na autobusovou zastávku. Povídáme si o novém článku. Tobias je z něj naprosto nadšený. Samým rozčilením zakopnu a už se vidím na zemi. Ale zachytí mně čísi ruce těsně před tím, než stihnu zemi políbit. Poděkuji, ale na víc se nezmůžu.
Jak tak jdeme, cítím, jak mi po noze teče čůrek teplé tekutiny. Krev. Tobias si toho všímá chvilku po mně a již sedím na jeho bundě a on mi ze svého prstu stříká na odřeninu dezinfekci. Viděla jsem to už několikrát, ale stále mě to fascinuje. Ovšem ošetření nějaký čas zabralo a mezitím, co kamarádovi děkuji za obvázání, nám ujíždí autobus. Vztekle dupnu nohou a nadávám. Tobias se na mě pobaveně podívá a podává mi ruku. Myslím si, že mě chce jen utěšit, ale rychlostí blesku si mě hodí do náruče a vlasy mi vlají do všech stran. Na nohou se mu objevila kolečka a po chvíli předjíždíme i autobus. Do školy dorazíme ještě dříve než naši spolužáci.
Není dost času na vyptávání, ale v hlavě mi stále zní jedna otázka: Kdy ta kolečka získal? Proč mi o nich neřekl?
Během vyučování každý sedíme každý sám. Paní učitelka je též člobot (napůl člověk, napůl robot), tudíž neexistují ani psaníčka jako za dřívějších dob. Všechno by se hned prozradilo. A tresty máme prý strašné. Já osobně jsem ještě potrestaná nebyla, ale ne každý je jako já. A jen na základě toho, co jsem slyšela, jsem si jistá, že udělám cokoliv, jen abych se trestu vyhnula.
Ručičky nad tabulí ukazují čtyři a zvonek zvoní tak pronikavě, až mám chuť si zakrýt uši. Všichni se postaví a paní učitelka odchází se třídy. Tobias už stojí vedle mě a naznačuje mi, ať si pospíším. Urychleně házím tablet do kabelky, utíkám za ním, ale zmizel mi za dveřmi.
Venku hledám chlapce vyšší postavy s krátkými hnědými vlasy a plnými rty. Až najednou naváži kontakt s modrýma očima. Našla jsem ho. Stojí na chodníku a mává na mě. Celou cestu se ale chová jinak než obvykle. Méně se usmívá a je tichý. Odhodlám se a ptám se na jeho kolečka. Lehce se zamračí, ale odpovídá, že byl včera odpoledne na operaci. Šesté. Děsím se. Je za polovinou. Operací je celkem deset. K patnáctým narozeninám dostal poukaz na první a po dovršení osmnácti, během poslední, se z něj stane nadobro stroj. Každou operací se mi vzdaluje, ale zároveň jako by se sám se sebou pral. Když mu na první operaci vzali srdce, změnil se i on sám. Ale jak jsem se dříve domnívala, že tím ztratí emoce, byla jsem na špatné cestě. Emoce zůstaly spolu s jeho mozkem na místě.
Pomalu začínám chápat jeho ranní nadšení. Čloboti přibývají a on možná nebude muset kvůli nedostatku robotů svůj život ztratit již v sedmnácti. Najednou ho vidím jako malé dítě, co by se nejraději schovalo pod maminčinu sukni. Ale i kdyby malé dítě byl, neměl by tu možnost. Jeho rodiče již “nežijí”. Oba prodělali všech deset operací. Jsou tu s ním jen proto, aby ho do osmnácti ohlídali a poté bude odkázán sám na sebe.
Jak tak jdeme, z ničeho nic mě chytí za ruku a ztuhne jako socha. Chystám se promluvit, ale zakroutí hlavou tak, že kdybych ho neznala, nevšimla bych si toho. Do minuty se ocitáme ve středu kruhu, který tvoří roboti v černých uniformách. Tobias mě sleduje se slzami v očích a ze rtů mu odezírám ‘Mrzí mě to’. Jeden z nich mu uděluje pochvalu. Mluví tiše, ale něco jsem přece zaslechla. Tobias měl za úkol držet mě pořád při sobě. Hlídat mě, abych byla stále na dosah. Byl jen návnadou. A já se nechala chytit! Modré oči se na mě omluvně ohlédnou…
Probouzím se a kolem je tma. Přede mnou se začíná promítat můj život a lidí s ním spojených. Zjišťuji, že má krev je vzácná a životně potřebná pro naši Nejvyšší, naši panovnici. Je jí přes dvě stě let a neprodělala ani jednu jedinou operaci. Je to člověk. Ale když vidím její obraz, spatřím mladou ženu. Krve, jako je ta má, na světě ubývá. Tudíž umírá i naše Nejvyšší. A pokud umře ona, umřeme všichni, neboť ona je náš život.
Tobias měl za úkol mě hlídat a dát na mě pozor, neboť patřím mezi vyvolené. Několik dní před osmnáctými narozeninami se z vyvolených stávají roboti (prodělají všechny operace najednou), kteří produkují tuto krev dalších sto let.
Patřím mezi bytosti, které navenek vypadají jako člověk, ale uvnitř jsou jen potravou své Nejvyšší…