Michaela Komrsková (čestné uznání v KK soutěže Evropa ve škole)
Schovávám se před sestrou v malé, úzké proláklině ve zdejších skalách a tiše se chichotám jejímu bezradnému bloumání kolem ve snaze mě najít. „Sáro!“ volá na mě, ale nikdo jí neodpovídá. Schovka mi vždy šla nejlíp, protože to, že ve svých šestnácti letech jsem menší a drobnější než má třináctiletá sestra, má své výhody. Náš táta si ze mě sice vždycky utahuje, ale mně se líbí být malá. Zvlášť, když se můžu schovat tam, kde by Miu ani nenapadlo mě hledat, protože si myslí, že by se tam nikdo, dokonce ani já, nemohl vejít.
Po chvíli mě omrzí koukat, jak se mě Mia snaží najít, a rozhodnu se prozkoumat okolí. Byla jsem tu sice už stokrát, ale nikdy mě nenapadlo vydat se hlouběji mezi skalní výběžky do hlubších jeskyní. Opouštím svůj dokonalý úkryt a zkouším se po strmé skalní stěně dostat dál, daleko od sestry. Nejsem si v lezení příliš jistá, skála se zdá být čím dál tím prudší a další výběžek je příliš daleko. Klouže mi noha a padám k zemi, ani nevím jak.
Probouzím se na krásné voňavé louce a na tváři mě lechtají hřejivé sluneční paprsky. Nemám ponětí, jak jsem se dostala na tak nádherné místo, ale jako bych přesně věděla, kde jsem a kam mám jít. Pokračuji po úzké lesní cestě a kochám se krásami zdejší přírody. Před sebou spatřím nevelikou chalupu se starou, na některých místech děravou střechou. Vedle ní se rozkládá dvorek plný slepic a hus. Na louce za domem se pasou ovce a na vyhřátých kamenech se roztahují dvě krásné kočky. Vcházím do dveří a za kachlovými kamny s plotnou vidím stát moji mamku s šátkem na hlavě, ve splývavých modrobílých jednoduchých šatech a v zástěře, jakou mívají selky ve starých pohádkách. Až teď si všímám, že na sobě nemám džíny a triko, ale stojím tu v jednoduchých bílých šatech a bosa. Chvíli jen koukám s otevřenou pusou. Když se na mě mamka otočí, zatváří se podezíravě.
„Co na mě zíráš jak vyvoraná myš? Neseš vodu?“ ptá se s povytaženým obočím.
„Co?“
„Že ty si zas byla v lese, místo povinností. Mia pase ovce, ty musíš nakrmit slepice a donést vodu, vědra jsou na zápraží. A pospěš si, Sáro, jinak tu polívku nestihnu,“ pronese důrazně a já se vydávám ke dveřím.
A opravdu, jsou tu dvě vědra spojená dřevěnou tyčí. Usuzuji, že nemáme kohoutek ani hadici, ze které bych vodu mohla jen tak natočit, musí tu někde být studna. Měla jsem pravdu. Vydávám se tedy k nevelké kamenné studni a spouštím menší zavěšené vědro do jejích útrob. V jednom filmu jsem viděla, že je nutno počkat do žbluňknutí, až pak je totiž vědro naplněné. Provedla jsem to takhle třikrát, pak už jsem vodu neměla kam dávat, tak jsem ji odnesla do světnice. Maminka mi děkuje a já se vydávám nakrmit slepice a najít moji malou Miu.
Leží v měkké trávě a kouká na mraky. Je zvláštní vidět ji bez telefonu, od kterého jinak neodlepí oči. Pozoruji ji s nedůvěrou, ale když se na mě otočí s tím svým úšklebkem, který dobře znám, jsem si jistá, že je to opravdu ona.
„Kde se couráš?“ ptá se a já jen výmluvně krčím rameny. Přisedám si k ní a chvíli si jen povídáme o ovcích, které pase, pak si obě leháme do trávy a mlčky sledujeme, jak nad námi ubíhá obloha a mlhovinové útvary stále mění svou podobu. Je to kouzelné, ještě nikdy jsem se sestrou takto čas netrávila.
Mezitím přijel táta z práce na poli a jen jsme zahnaly ovce zpět do ohrady, maminka volá, že je hotová večeře. Máme bramborové placky z našich brambor a kuřecí polévku z domácího kuřete. Je úplně něco jiného jíst jídlo, které si sami vypěstujete nebo vychováte, místo toho, abyste je koupili někde v supermarketu. Nejlepší dobrota, jakou jsem kdy jedla. Stmívá se a já si v duchu říkám, co asi budeme dělat místo klasického rodinného koukání na televizi. Nejdříve se jdeme se sestrou umýt do malé plechové vany za chalupou. Voda je studená a mýdlo jen v kostce, což úplně nenávidím. Nějak to ale přetrpím a drhnu sestře záda. Převlékáme se do nočních košilek a jdeme zpátky za rodiči. Všichni se scházíme v kuchyni a maminka svítí petrolejovou lampou. S Miou lezeme na kamna a uvelebujeme se ke spánku. Potom nám tatínek začíná vyprávět příběhy. S nadšením posloucháme a hltáme každé jeho slovo. Když zmlkne, škemráme o další a další příběh, dokud obě neusneme.
„Sáro, Sáro!“ slyším volat Miu naléhavým hlasem.
Otevírám oči a jsem zpátky pod skalami. Vidím, jak se sestře ulevilo, že jsem v pořádku.
„Jak ti je?“ ptá se, ale já se místo odpovědi snažím posadit.
„Bolí mě hlava, ale jinak dobrý,“ říkám a vstávám.
Vydáváme se k domovu. Mia se mě snaží podpírat, ale já její pomoc odmítám. Asi stokrát ji ujišťuji, že mi opravdu nic není. Stále se však musím myšlenkami vracet ke svému snu.
I bez televize, telefonu, počítače, varné desky, vodovodu, sprchy a supermarketu se dá žít a myslím, že bez všech těchto vymožeností byl svět jednodušší a lepší. I když jsem ráda, že nedávný zážitek byl jen sen, občas se přistihnu při vzpomínkách na tatínkovo vyprávění a Miin radostný obličej při sledování mraků. A přece by bylo krásné žít v takové době.