Na lyžařský kurz nás jelo z redakce více, takže tu přináším jen první dny, aby mí spolužáci mohli pokračovat.
Den začíná v neděli v devět ráno, kdy odjíždíme od školy. Taťka mě přiváží přesně v devět, já naivně uvažuju nad tím, jak už tam všichni dávno budou. Nicméně po neplánovaném testování (na pár děsivých okamžiků se mi svírá hrdlo, když hypnotizuju písmenka na testu) odjíždíme nakonec s půlhodinovým zpožděním.
Po až podezřele klidné cestě autobusem nás ovšem čeká pořádná zkouška, která rovná se cestě do Mordoru. Stojí nás spousty potu, krve a slz. No dobře, nebudu napínat, zas tak hrozné to není. Šlo o to dotáhnout veškeré kufry, tašky, lyže, snowboardy, lyžáky a helmy (a že jich není málo) k chatám Hanička a Blaženka. Je to cesta vskutku strastiplná, i přestože je dlouhá jen pár stovek metrů. Vede z kopce přes les, ve sněhu asi po kotníky. Můj těžký kufr nemilosrdně nabírá rychlost a podkopává mi nohy. Všichni však cestu přežíváme a já se vesele směji, protože ještě netuším, jaký boj bude veškerou tu bagáž táhnout do kopce na cestě zpátky. Ale to je jiný příběh.
Poté se ubytováváme v chatách, které jsou, jak řekla paní Havlíčková: ,,Sice malé, ale útulné. Hlavně, že je tu teplo.“ Odpoledne strávíme procházkou na jezera Černé a Čertovo, celkem asi 11 kilometrů. Opět se hrabu kamsi do kopce ve sněhu po kotníky a sotva popadám dech, nicméně stojí to za to. V jednu chvíli nám část party utíká někam dopředu a jedna z mých kamarádek pronáší větu: ,,Holky, jdeme zkratkou, ať je doženeme“. Jen taková rada do života: nechoďte zkratkami. Většinou jsou fyzicky náročnější a delší než původní cesta. Naše zkratka není výjimkou, přesto skupinu úspěšně doháníme (i když značně utahaní a mokří) a já situaci komentuji slovy: ,,Alespoň mám o čem psát do časopisu.“ Sice se vracíme s mokrými ponožkami a za šera, ale stojí to za to. Poprvé zde také večeříme a já přišla na první věc, která mi chybí. Jsou to bačkory na přezutí. Tudíž permanentně celý následující týden vytírám v Haničce podlahu ponožkami.
Ráno po snídani se poprvé plni motivace a nadšení vrháme na lyže. Po malém boji (tím myslím hledání svých vlastních lyží ve změti hůlko-lyžo-snowboardového šílenství v malinké lyžárně) vyjíždím kotvou na malou sjezdovku, které se říká Michálek. Naštěstí letos nestojím na lyžích poprvé jako spousty mých spolužáků, tudíž jsem při první jízdě jistější. Sníh pod lyžemi příjemně křupe, okolo uší mi hvízdá vítr a do tváří mě štípe mráz. Učitelé nás podle našich dovedností rozdělují do skupin. Zbytek dne trávíme už v naší partě, někteří se vydají i sedačkovou lanovkou na větší kopce.
Jak jsem říkala na začátku, zbytek ponechám svým spolužákům, nicméně bych chtěla dodat, že jsem si lyžák více než užila a klidně bych se do Haničky vrátila.