Próza Vojty Jirkovského (2. místo v krajském a 1. místo v národním kole literární soutěže Evropa ve škole)
Mnozí kolegové se mě vyptávali, co mě inspirovalo k tvorbě mé nejslavnější šesté symfonie. Jaká múza se dotkla mého ducha, mé prosté lidské duše, že jsem dokázal vytvořit hudbu tak podobnou andělským chórům. Vždy se snažím odpovídat s citem umělce, ale s výřečností rybáře, který chytil tu největší štiku, kterou svět neviděl. „Moji drazí kolegové,“ říkávám, „hledáte zlato v blátě, ve kterém před vámi utonuli i lepší umělci, než jste vy.“
Mou múzou, ač to může znít jako klišé, je příroda. Ne ale to, jak ji vidíme. Takových námětů má umělecká scéna už dost a působí až ohraně. Má hudba vychází z toho, jak příroda vnímá nás.
Jak nás pozoruje, učí nás, jak se k nám snaží promlouvat i přesto, že neposloucháme. „Sloužím pouze jako prostředník mezi přírodou a hosty, kteří se pohrdavě odvrací od svého hostitele,“ odpovídám jí, mladičké a nevinné Eleanor, alespoň si představuji, že se jmenuje Eleanor, která ve své prostoduchosti nerozumí jedinému slovu, jež mi vychází z úst.
Nekomponuji hudbu o lásce, přátelství a odpuštění. Ne. Každý takt, každá nota i tón mojí hudby je ve své podstatě malé rekviem, smuteční mše za všechno krásné, co každým dnem ničíme a zabíjíme. Melodie, které vytvářím, mají člověku připomenout, jak moc smrtelný je.
Vím, že tobě taková odpověď nestačí. Ptáš se mě znovu, jaká múza políbila má díla? Má odpověď je zcela prostá: „Já viděl tvář Boha, slyšel jsem nic než ticho, i když okolí otřásalo se mocným rykem. Tu noc jsem napsal báseň, kterou nikdo neměl spatřit, ale všichni ji znají. Tu noc jsem se rozhodl nehledat více, než mi bylo dáno. Něco ve mně, hluboko uvnitř mě skonalo, a s tím i veškerá naděje, že nám bude odpuštěno.“ Pochopila, víc jsem ji už nespatřil.