Nejprve je temné prázdno. Nic než rozpínající se plocha, podobná jako vesmír.
Slyším svůj dech a tlukot srdce. Společně hrají nekonečnou píseň, kterou ale poslouchám jen já.
Po chvilce se v temnotě začnou míhat jiskry. Barevná světýlka naděje tančí. Najednou vidím útržky z prožitých dnů – smutné, veselé, dobré, špatné, plné smíchu, pláč. Slyším smích kamarádů, jak jej průvan myšlenek nese dál a dál, ale rozpoznám i jejich pláč po nevydařeném testu.
Zanedlouho už pozoruji obrazy. Krátké úseky ze dne. Tančí přede mnou a střídají se rychleji, než jak pyšný císař převléká své šaty. Scény se mění. Už v nich není tolik pravdy. Mění se totiž ve sny. Ty se pak nestřídají tak rychle jako čiperné vzpomínky. Hraje okolo nich nespočet barev, známých i neznámých. Projede mnou vlna tepla. Je to pocit bezpečí. A další. Cítím, jak mnou postupně procházejí paprsky slunce. Barvy začnou splývat. Vznikne něco nevídaného. Něco, o čem ještě nikdo nevyprávěl. V tu chvíli nemyslím na to, proč. Jen vím, že mě to pohlcuje. Nebráním se. Začínám se ztrácet v myšlenkách. Na mé pouti za neznámem mě provázejí hvězdy. Už mám kouzlo na dosah. Jako by všechno na světě dávalo smysl.
Ale ne na dlouho. Lesklé diamanty, které spaly, se opět rozzáří ve svitu slunce. Ta podstata všeho, to pochopení, to se utápí v hlubokém jezeru zapomnění a už nejde vylovit.
Helena Kutová, 2. G