Prázdniny. A zase jedu.
Vlak jsem stihla tak tak, ale když se mi uklidní dech a všechnu bagáž mám bezpečně nad hlavou a nehrozí zřícením, začnu si cestu užívat.
Rychlík se komíhá zasněženou krajinou a ze sluchátek mi hrají Dead can dance. Máme zpoždění, ale ničemu to nevadí, protože času mám dost. V Benešově přistupuje ukrajinsko-česká rodina. Jsou veselí, neboť „mama slaví šedesátku“, jak mi sdělil její český zeť. Povídáme si o lyžování a o tom, jestli jsou lepší čeští nebo ukrajinští muži. Podle nich je to jasné. Já namítám jen to, že přece jsme všichni Slovani. To ano, na to si zeť i tchán připijí. Nabízejí mi Tatranský čaj, aspoň šťopičku. S díky odmítám. Dám si říct jen na sýrové korbáčiky.
V Praze na hlavním nádraží se naše cesty rozcházejí. Utažené popruhy těžké krosny ve mně vyvolávají stejný pocit bezpečí jako pevné pohorky, které mi vykukují zpod sukně. Je to tak trochu pocit domova. Jsem tady, jdu.