16. února, tedy v pondělí, jsme měli s naší třídou (3. G) besedu. Jak probíhala a co všechno jsme dělali?
První hodinu jsme ještě bojovali s matematikou. Když jsme dokončili příklady, všimli jsme si, že do třídy přicházejí dvě paní. Představily se nám jako Květa a Daniela. Přijely z Českého Krumlova na besedu s názvem Podpora soudržnosti kolektivu a zlepšení spolupráce. Nejprve nám vysvětlily, co nás během následujících čtyř hodin čeká, protože jsme vlastně vůbec netušili, co budeme dělat.
Rozdali jsme si jmenovky a začali první hrou – na přesazování. Jeden člověk stál uprostřed a řekl například: „Ti, co mají rádi ananas na pizze, si vymění místa.“ A takhle to pokračovalo dál. Následovalo házení mincí – hádali jsme, jestli padne panna, nebo orel. Dokud jsme se netrefili, museli jsme o sobě říkat různé informace.
Poté paní nalepily na zem lepenku do tvaru čtverce a položily do něj čísla. Hned jsme si všimli, že jsme podobnou hru hráli už před třemi lety na adaptačním kurzu. Úkolem bylo co nejrychleji se dotknout všech čísel od 1 do 26, přičemž každý se mohl každého čísla dotknout jen jednou končetinou. Důležité bylo domluvit si strategii a rozdělit si čísla. Vedení se ujala Laura, která nám čísla rozdělila. Po několika pokusech jsme se dostali na čas 13 vteřin, což je podle mě velmi dobrý výsledek.
Další aktivitou byla práce s plachtou, kterou jsme také znali z adaptačního kurzu. Proto nám paní nabídly něco nového – lano, do kterého jsme se měli všichni vejít, a prostor se postupně zmenšoval. Upřímně jsem úplně nepochopila smysl této aktivity, protože jsme se na sebe jen mačkali a bylo to spíš nepříjemné.
Po velké přestávce přišla hlavní hra. Poslepu jsme si vybrali bonbon (buď žlutý, nebo oranžový), podle kterého jsme se rozdělili do týmů. Každý tým měl tipnout, kolik bude výzev a kolik z nich splní. My jsme si tipli deset výzev a že dvě z nich nezvládneme.
Úkoly byly opravdu různorodé. Například jsme si měli vyměnit kus oblečení s někým z týmu, všichni se podepsat na papír, zatímco dva spolužáci dělali stojku (včetně těch, kteří byli právě ve stojce), vymyslet originální otázku pro druhý tým, předvádět učitele, aby je soupeři poznali, nebo napodobit zvuky školní jídelny. Nakonec se vyhodnotilo, kolik výzev jsme splnili a kdo byl svému tipu blíž. Náš tým (žlutí) byl úspěšnější a vyhrál.
Další aktivita spočívala v tom, že jsme se měli dotknout spolužáka, kterého se dané tvrzení nejvíce týká – například kdo nejlépe zařídí odložení testu, s kým bychom chtěli být na opuštěném ostrově, kdo nás vždy rozesměje nebo kdo umí udržet tajemství.
Na závěr jsme si na záda připevnili papír a psali si navzájem pozitivní vlastnosti a vzkazy. Tuto aktivitu jsme také znali z adaptačního kurzu, ale i tak byla moc příjemná.
Celkově vnímám tuto besedu jako zábavnou akci. Některé hry jsme už několikrát hráli a pár z nich mi přišlo zbytečných nebo lehce trapných, ale jiné mě opravdu bavily. Je škoda, že naše třídní paní učitelka chyběla. Paní lektorky se nás často ptaly, jestli nechceme něco probrat, ale většina z nás mlčela. Myslím si, že kdyby tam paní učitelka byla, mohlo by to být jiné – možná bychom mluvili otevřeněji. To ale nedokážu úplně posoudit.
Akci hodnotím kladně a navíc jsme se alespoň nemuseli učit.