Aneb deníkový zápis prostého člověka.
Začínám mít pocit, že je potřeba mít ve svém životě jednoduché dny, a slovem „jednoduché“ nemyslím snadné. Myslím tím dny, které vypadají (i jsou) naprosto obyčejné, ale mohou být těmi nejlepšími dny v celém týdnu.
Dnešní den takový byl. Ráno jsem vstala brzo a celé dopoledne a část odpoledne jsem strávila s kamarády na dějepisné soutěži. Dopadli jsme naprosto průměrně. Cestou domů jsme si s kamarádkou povídaly o tom, kam sníme vycestovat. Já chci vidět bílé útesy na anglickém pobřeží.
Po návratu domů (cestou jsem se zastavila na zahradě a z kurníku odnesla sedm čerstvých vajec) jsem si dala výborný oběd, brambory zapečené se smetanou. Celé odpoledne jsem byla sama. Siestu jsem strávila plánováním návštěvy galerie v Tančícím domě. Pak jsem se pustila do přípravy na písemnou práci z fyziky. Netěšila jsem se na to, ale šlo to lépe, než jsem čekala. Určitě k tomu přispěla i kapela Dead can dance hrající v pozadí…jejich hudba mi při práci hodně pomáhá v soustředění. Nakonec mě to i bavilo (Přesto si stojím za tím, že přírodní vědy studovat nebudu. Co tedy, ptáte se? Smůla, nevím to.)
Po tom, co jsem s pocitem uspokojení uklidila sešity a papíry, jsem si k večeři ohřála to samé, co bylo k obědu. K tomu jsem si zaběhla do skleníku pro salát a ředkvičku, ze kterých jsem jen omyla hlínu a přidala si je na talíř. Chutnaly jemně a trochu hořce po jaru, na které jsem se těšila.
Teď sedím u kuchyňského stolu, píšu a venku je pořád světlo a hezké mraky, ale nejsou to ještě červánky. Dead can dance stále hrají. Až to dodělám, uvařím si čaj a zabalím svůj batoh. Už zítra budu zase, jak říkám, „v čudu“.
Tenhle den byl jednoduchý. Myslím na to, že jich nejspíš prožiju ještě mnoho, nejdříve si ale musím vystavět svůj život tak, aby v něm pro jednoduché dny bylo místo. Chci totiž jíst domácí zeleninu, pít sladký čaj, poslouchat hudbu, která dělá ze žití zážitek, psát nikam nevedoucí texty. A dělat věci, kterými se v budoucnosti nebudu zabývat.