V sobotu večer jsem vzala na záda víkendový batoh a ruku v ruce s mým nejmilejším spolucestovatelem jsme vyrazili na autobusovou zastávku, kde začala naše prodlouženě-víkendová cesta republikou. Ta celá vznikla koupí lístků do brněnského divadla, ale postupně se rozšířila o další plány.
V Budějovicích jsme autobus vyměnili za vlak. V prázdném kupé jsme spořádali přibalenou večeři, v uchu přitom každý jedno sluchátko, a před půlnocí dorazili do Prahy. Tam jsme delší prostoj vyplnili procházkou a po cestě spatřili monumenty – Trojský most a studentské koleje matfyzu. Dál nás čekalo několik hodin v lehátkovém voze vlaku do Ostravy, které jsme (minimálně já, můj dvoumetrový protějšek měl trochu potíž vejít se) strávili nad očekávání pohodlně…snad jen ty polštáře byly až moc naducané.
Spoj jel bohužel bez zpoždění, tudíž jsme v Ostravě na nádraží stanuli nelidsky brzo ráno. Byli jsme tam primárně kvůli rodinné oslavě, která začínala obědem (ano, časová rezerva byla efektivně využita pro spánek na kanapi). Zbytek dne se nesl v rytmu konverzace kličkující od tarifů jízdenek přes fyzikální úvahy až k plastickým operacím.
Druhý den jsme hned ráno zase vyrazili, tentokrát do Dolních Vítkovic na prohlídku vysoké pece. Tu můžu doporučit, protože to bylo opravdu zajímavé. Na vršek samotné pece jsme vyjeli skipovým vozíkem, dál jsme po okružním chodníčku vystoupali až na Bolt Tower, což je moderní nástavba pece a tvoří nejvyšší bod Ostravy. Mimo jiné mě zaujal vůz, kterým se jmenuje Veronika a používal se k dopravě roztaveného železa po kolejích skrz město.
Po obědě jsme se konečně dostali k naplnění úplně původního plánu. Trasu Ostrava–Brno vlak překonal za 3 hodiny. Ubytovali jsme se u kamarádů, smyli ze sebe prach cest a vymódění odešli do divadla. Městské divadlo Brno nabízelo muzikál Les Misérables (Bídníci) vytvořený podle stejnojmenného románu Victora Huga. Myslím, že provedení bylo opravdu skvělé, herecké a obzvláště pěvecké výkony taktéž. Hlavní roli Jeana Valjeana ztvárnil Petr Gazdík, dále mě velmi zaujal projev Javerta (Lukáš Vlček) a osud Eponine (Kristýna Daňhelová). Sám příběh odehrávající se v revoluční Paříži byl dechberoucí, moc se mi líbily i kulisy. Když to shrnu, od srdce bych tento zážitek doporučila, jen je třeba počítat s tím, že vstupenky se hodně rychle vyprodávají a že se z toho možná vyklube absence, protože…Brno je daleko.
Následující dopoledne jsme kvůli neochotě ukončit konverzaci s kamarády, v jejichž bytě jsme strávili noc, zmeškali spoj. Nakonec to však bylo celkem příhodné, v mezičase jsme si prošli centrum Brna (tábor volebních stánků rozbitý kolem brněnského orloje jako kolem totemu skýtal vtipnou podívanou) a naobědvali se v jídelně, která nabízela velké porce za nevelké ceny a vypadala, že na stejném místě funguje už od socialismu.
Přesun z Brna domů (ano, celé to byla okružní jízda republikou přes tři největší města) už značně nabýval podoby anabáze. Jeli jsme rychlíkem, který se tak nazývá převážně proto, že má zastávek jako šafránu, na rychlosti to však moc poznat není. To ovšem ničemu nevadí, pokud máte co pít a jíst a s kým si povídat. Dále jízdu zpestřují přisednuvší si spolucestující. My měli kupé pro sebe až na krátkou chvíli, kdy přistoupila starší paní, která se nás jala vyptávat na MHD Jindřichova Hradce, nadávala na národ a pánovi s vozíkem na občerstvení vykoupila zásoby („A něco pro psa máte? Já mám vlčáka kvůli zlodějům, ale snažím se, aby byl kulatej a nepřeskočil plot…“). Před Budějovicemi pak přes trať přeběhl člověk a následné peripetie (nikomu se nic nestalo, ale těžko jsme se rozjížděli) způsobily zpoždění 50 minut. Přes to vše jsme domů dorazili – unavení, ale spokojení z dalšího šíleného putování.
Slyšte píseň zástupů! (viz Les Misérables)
