Jak jsme (ne)prováděli na oslavách výročí

Začátkem října v prostorách našeho gymnázia a v jeho okolí proběhly oslavy výročí naší školy.

Jak se program a celý koncept líbil pozvaným bývalým studentům, jsme se mohli dozvědět na Pecha Kucha Night v pátek 2. října. Teď ale nadešel čas zjistit, jak se oslavy líbily studentům, kteří sami na oslavách pomáhali!

Když jsem se nechala asi týden před oslavami dobrovolně zotročit učitelským sborem, netušila jsem, jak radostné sobotní dopoledne mě čeká.

Ráno jsme ve svých černobílých outfitech nakráčeli do budovy C a vyslechli si pokyny. Také jsme si připnuli vizitky, abychom vypadali seriózně a důležitě. Rozběhli jsme se do budov a očekávali nápor zvědavých návštěvníků. To byla ale pouhá iluze, která se od reality rázně lišila.

Díky faktu, že prakticky nikdo z návštěvníků neměl zájem o naše moudré rady ani pomoc, jsme se sami stali tak trochu návštěvníky a místo práce jsme se hlavně potulovali kolem. Prošli jsme si všechny výstavy a občerstvili se. (Co jsem se doslechla, byli pomáhající studenti spokojeni s jídlem zdarma, připraveným v naší „backstage“.)

Byl to bufet a své si našel každý. A kdo si náhodou nenašel své u občerstvení, vydal se na lov „čerstvého masa“ na výstavu fotek našich bývalých studentů. Některým se pak podařilo i vystalkovat instagramy některých pohledných hochů. Po rychlé svačince se mé skupince dokonce povedlo si domluvit nějaký ten job u pana Martina Horského. A asi už jste pochopili, že sbor Canto měl jediné štěstí, že jsme se nedozvěděli, kde celé dopoledne zkoušeli.

Takže pro shrnutí:

Za ty necelé čtyři roky jsem zjistila, že tento typ otročení ve jménu naší školy je jeden z nejjednodušších způsobů, jak se seznámit mezi ročníky.
Místo pomoci jsme se spíš smáli a poletovali z budovy do budovy, což ale na druhou stranu mohlo znamenat skvělé rozmístění výstav tak, že lidé rady nepotřebovali, a celé oslavy hodnotím pozitivně, snad až na to, že spoustě lidí nevyhovovalo brzké ukončení Dne otevřených dveří ve 12:00.

P.S.: Mé zvláštní poděkování patří našim markeťákům, kteří i přes to, že jsme je asi dvacet minut otravovali ve studiu a přišlo nám to šíleně vtipné, zůstali na můj vkus až moc vlídní a nechali nás si přes čtecí zařízení dát rap battle.