Myslím, že to zná každý. Prožíváme nějakou situaci, konverzaci, nebo vidíme něco, u čeho máme pocit, že už jsme to jednou zažili, slyšeli nebo viděli.
Přestože víme, že to tak není, bývá tento pocit velmi intenzivní. Právě tomu se říká ,,déjà vu“, což znamená v doslovném překladu z francouzštiny ,,už viděné“.
Tento pocit prožije alespoň jednou 3/4 lidí, přičemž ti, kteří cestují nebo často sledují filmy, ho mají častěji. Ironií je, že vlastně pořádně nevíme, o co se jedná a proč déjà vu máme. Tento jev se těžko studuje, jelikož nejde jen tak uměle vyvolat. Tady jsou tři nejznámější teorie o tom, proč k déjà vu dochází:
Teorie rozdělené pozornosti
Podle této teorie k déjà vu dochází vlivem nedostatečného soustředění. Například vejdete do místnosti, kde jste nikdy předtím nebyli, a u toho jste plně položeni do konverzace se svým kamarádem a nesledujete okolí. Váš mozek však podvědomě vnímá, jak místnost vypadá. Když rozhovor ukončíte a kolem se rozhlédnete, máte pocit, že už jste tu někdy byli. Ve skutečnosti tu místnost vidíte poprvé, jen jste ji předtím tolik nevnímali.
Duální zpracování
Náš mozek má několik vjemů najednou. Občas se stane, že se některý malinko opozdí oproti těm ostatním a my si ho potom vyložíme jako samostatnou událost. I tak může dojít k déjà vu.
Staré vzpomínky
Pokud se někdy rozhlédnete po ulici a řeknete si ,,tohle už jsem jednou zažil,“ možná je to skutečně pravda, tedy alespoň částečně. Možná na té ulici vidíte člověka v bundě, kterou jste kdysi zahlédli na někom známém. Ale je to už tak dávno, mozek tuto vzpomínku pohřbil natolik hluboko, že si tyto dvě události jednoduše nespojíte.
Samozřejmě se můžeme dočíst i o poněkud fantasknějších názorech, jako například, že tento pocit je jakýsi záblesk z našich minulých životů. Teorií, proč pocit déjà vu míváme, je nespočet, já vybrala jen ty tři nejznámější, názor už si musí vytvořit každý sám.