Lyžák 2020

Psal se teprve pátý den prvního měsíce nového roku 2020 a po dlouhých vánočních prázdninách jsme byli všichni ráno na parkovišti uzívaní k smrti.

Třásli jsme se zimou roztroušeni v malých skupinkách, přestože nebe bylo bez mráčku a ve Vimperku ani kopeček sněhu.

Když jsme uložili své tašky a lyže nebo snowboardy do přívěsu za autobusem a uráčili se naskládat na pohodlné sedačky ve vyhřátém vozu, naposledy jsme zamávali rodičům, kteří už netrpělivě vyčkávali, až autobus nastartuje a zmizí s námi do hor. Cesta nebyla dlouhá, to nejhorší bylo ještě před námi. Autobus zastavil na parkovišti u veliké cedule s rozpisem upravených a zasněžených sjezdovek.

„Hele lidi, ona je puštěná jenom jedna,“ řekl někdo a všichni vzhlédli. „Třeba ta věc nefunguje,“ namítl Cyril. Pan učitel Huřík s kluky vyházeli všechny naše věci na kraj do sněhu a teď už bylo jen na nás, abychom se dovlekli se vším tím harampádím do našich oblíbených chat Blaženka a Hanička, kde jsme měli nocovat. Ten den nás ještě čekal náročný výstup na Čertovo a Černé jezero, čímž nás učitelé dokázali úspěšně utahat, a na jiné aktivity jsme večer neměli už ani sílu.

Po snídani jsme se doopravdy přesvědčili o tom, že sjezdovka, na kterou nás měla vyvézt kotva, nejede, a hučí na ní celý den sněhová děla. Paní učitelka Havlíčková prohlásila, že tedy zkusíme sedačku.

„Já ten kopec nesjedu, holky,“ strachovala se Saša, když jsme se na pokoji cpaly do termoprádla a upevňovaly si vázání na přezkáčích. „Vždyť je to hrozně prudký, proboha!“ „Ale sjedeš, to dáš,“ ujistila ji Linda. „Některý lidi tady na tom ještě ani nestáli.“

Vyjeli jsme úspěšně až nahoru, rozřadili se do tří skupin a pak už si to drandili po sněhu jako Vašík z filmu „Jak vytrhnout velrybě stoličku“ dolů zpátky ke vleku. Po ránu býval sníh skvělý, ale jak se přehouplo poledne, umělý sníh začal být mokrý, tvořily se ledové plotny anebo hromady, nával lidí a sluníčko tomu nepřidávaly, ale my nejsme žádná béčka a statečně jsme vydrželi lyžovat, i když nás to mnohokrát stálo kruté pády a mokré zadky.

Jídlo nebylo nic moc, na tom jsme se shodli i s učiteli, ale jak týden plynul, všichni jsme si zvykli na přesolený vývar, a některým začal dokonce i chutnat. Všechny ty různé chutě však vyvažovali vousatí kuchaři, kterým nechyběl smysl pro humor. Největším zklamáním bylo, hlavně pro skupinu číslo jedna, když nám pan učitel Huřík oznámil, že pan učitel Filip nemůže z jistých důvodů přijet. Nakonec to ale tolik nevadilo, protože nám pan učitel Huřík vše vynahrazoval rychlou jízdou a ostrým vtipkováním o tom, že když jedeme, vypadáme, jako bychom seděli na záchodě, a horkou čokoládou na konci každého dne. Během lyžařského kurzu jsme se zároveň dozvěděli informace o horské službě (volejte 1210!) a o první pomoci.

Když jsme se vraceli domů do nezasněženého Vimperka, ani se nám tolik nechtělo. Naposledy jsme vzhlédli k vrcholu Špičáku zahalenému v mlze a v autobuse pochmurně začali dumat nad tím, jaké průměry známek bychom měli ještě před blížícím se pololetím zlepšit.

Ester Štěchová