V pondělí 15. června ráno jsem vyrazila do Pasova. Na hlavním nádraží na mne čekala moje hostující mamka, převzala mé kufry a já šla rovnou do školy.

Tam jsem potkala všechny své kamarády, učitele, spolužáky i pana ředitele. V německých školách jsou ovšem velice přísné podmínky, co se koronaviru týče. Studenti musejí na chodbách nosit roušky, chodit jedním pruhem tam a druhým zpět. Do školy chodí pouze polovina studentů, takže je tam téměř prázdno. Nicméně jsem potkala všechny své učitele a hlavně pana ředitele, který mě doslova přivítal s otevřenou náručí.

Všechny jsem pozdravila, vyřešila vše, co bylo potřeba, a autobusem jsem se následně dopravila do centra, kde bylo poměrně dost lidí. Venku ovšem už lidé nosit roušky nemusejí, pouze v uzavřených prostorech jako u nás v Česku.

Počkala jsem na autobus a vyrazila směrem Johann-Riederer-Strasse, kde stojí domeček, ve kterém jsem strávila tento školní rok. Když jsem stála před domem, dolehly na mne všechny vzpomínky, chvilky i emoce a začalo mi být nějak smutno. Vešla jsem dovnitř a bylo tam vše přesně tak, jako když jsem odjížděla. Můj pokoj byl stále ve stejné podobě a má rodina se nijak zvláštně nezměnila.

Po přivítání a dlouhém povídání jsem si začala balit všechny věci, což byl můj hlavní a původní záměr návštěvy Pasova.

Následně jsem se v centru sešla se svými kamarády, které jsem opravdu dlouho neviděla. Zašli jsme na nějaké dobré jídlo a pití a povídali si téměř bez jediného mého zaváhání. V tu chvíli jsem si všimla, kolik jsem se toho vlastně za celý ten rok naučila a jak moc prospěšný mi rok v zahraničí byl.

Večer už jsem strávila u televize a přípravami na další den.

V úterý 16. června ráno jsem vyrazila opět směrem ASG (Adalbert Stifter Gymnasium), kde jsem si měla vyzvednout potvrzení o studiu. Po posezení s panem ředitelem jsem se rozloučila, popřáli jsme si vzájemně hodně štěstí a následně jsem šla vrátit učebnice a vyčkat na mého „tutora“. Ovšem po hodinovém čekání mi došla trpělivost, tak jsem se už jen rozloučila se třídou, s třídní učitelkou a se slzami v očích a s potvrzením o ukončení studia v ruce, jsem opustila školu.

V centru jsem si jen nakoupila vše potřebné a vyrazila opět domů, kde jsem ještě musela dobalit zbytek věcí.

Později odpoledne jsem se ještě potkala se svými ostatními kamarády, opět jsme vyrazili na něco dobrého, popovídali si a nakonec jsme se rozloučili.

Večer jsem strávila se svojí rodinou. U večeře jsme si všichni povídali a bylo to přesně jako za starých časů, kdy jsme spolu byli každý den. Potom už jsem se jen rozloučila se svými dvěma sestřičkami a opět se slzami v očích jsem odešla do svého pokoje, kde jsem vyčkala na příjezd mého taťky, který mě měl odvézt zpátky domů.

Kolem desáté hodiny večerní mě ovšem čekal ten nejtěžší úkol. Měla jsem se rozloučit s těmi, kteří pro mě byli po celý rok strávený v Německu nejdůležitějšími, kteří mi vždy pomohli a nikdy mě v ničem nenechali… se svými hostujícími rodiči. Popřáli mi hodně štěstí, zdraví a krásné léto. Vzájemně jsme si poděkovali za všechno, co nám tento společný rok přinesl, jenže já už to nemohla vydržet a s brekem jsem je objala. Pak už jsme vyrazili na cestu domů.

Nejhorší moment ovšem byl, když jsem opouštěla Pasov. Je to jako včera, kdy jsem brečela, že tam nechci, a teď jsem strávila celou cestu smutněním nad tím, že nechci domů.

Uteklo to jako voda, ale i tak si odnáším ty nejkrásnější chvíle, které v mých vzpomínkách zůstanou už napořád.

Leave comment

Your email address will not be published. Required fields are marked with *.