Znáte to, je pondělí ráno a vy zase musíte vstávat. Venku se to hemží tmou
a zimou, takže byste nejraději zůstali v posteli celý den.
Zase slyším ten zvuk.
Můj budík. Nejhorší melodie na celém světě. Kdybych se mohla hýbat, budík by už
ležel na druhé straně pokoje. Jak tento problém vyřešit?
Jako první mě napadlo nastavit si budíky dva. Jeden o deset minut dřív, než
jsem zvyklá vstávat, a druhý v čas vstávání. Tím jsem si vytvořila příjemný
pocit, že můžu ještě deset minut spát. Tento plán ztroskotal zhruba po týdnu.
Začala jsem si první budík ze spaní vypínat. To mi zajistilo několik
nepříjemných sprintérských běhů na autobus s kartáčkem v puse.
Druhý pokus bylo zminimalizovaní ranních úkolů. Toto ztroskotalo už druhý
den. Za ten nepříjemný spánek v riflích a celý den ve zmuchlaném tričku to fakt
nestojí.
No a mým posledním pokusem bylo z ranního vstávání vyškrtnout slovo ranní.
To znamená, že jsem přišla domů a šla jsem hned spát. Budík jsem si nastavila
na půlnoc. A od půlnoci jsem byla vzhůru. Toto mělo trvání pouhý jeden den. Za
ten trapas v podobě mého šlofíka při matice a zvuků podobajících se kácení
pralesa vycházejících z mého nitra mně to taky nestojí.
Po tomhle všem jsem dospěla k závěru. Dávejte si svůj budík dostatečně
daleko od postele a prostě to překousněte!!!
