Září 1938. Mnichovská dohoda. O nás bez nás.
Září 2026. Bakaláři. Průměry zrušeny. O nás… taky bez nás?
Přiznávám, že je to trochu dramatické přirovnání. Ale když se rozhodne o něčem, co se týká především studentů, a studenti o tom předem ani nevědí, věřím, že máme právo být rozhořčeni.
V čem nám to pomůže? Budeme se díky tomu lépe učit? Budeme látce víc rozumět? Zlepší se naše známky? Nebo nám tím učitelé sebrali jediný argument, který jsme drželi proti nim při rozhodování o naší finální pololetní známce.
Nejde mi o to, že bychom se nechtěli učit nebo že bychom chtěli, aby o našich výsledcích rozhodovala jen čísla. Jde mi o princip. Pokud se mění pravidla, která přímo ovlivňují naše studium, neměli bychom být alespoň informováni předem? Neměli bychom mít možnost vyjádřit svůj názor, než se rozhodne za nás?
Pokud se od nás očekává zodpovědnost za naše vzdělávání, měli bychom mít také právo vědět, proč se mění podmínky, podle kterých jsme hodnoceni. Protože rozhodovat o studentech bez studentů možná ušetří čas, ale rozhodně to nepomáhá budovat vzájemnou důvěru. Protože škola není jen místo, kam si to chodíme odsedět. Je to místo, jehož jsme součástí, a náš hlas by v něm měl mít své místo.