Při vyslovení tohoto názvu se mi nevybaví temný les ani opuštěný hřbitov, ale nekonečná, chladná chodba lemovaná mohutnými dveřmi.
Ty tvoří vstup do mých nejhorších obav. Nejsou to věci, které se staly, ale příklady strachů, jež mne pronásledují, kdykoli zavřu oči.
První dveře se s vrznutím otevírají a já spatřím svoji rodinu. Sedí u stolu, avšak místo smíchu slyším jen tiché vzlykání. Topí se v moři vlastních slz, které zaplavují místnost jako silný příliv. Proč je tu taková zima? Pak mi to dojde – chybí jim jeden dílek skládačky. Chybím jim já. Jsem přítomna pouze jako ozvěna, jako stín, jejž nemůže nikdo obejmout. Ten pocit pálí víc než oheň, a tak raději utíkám z té prázdnoty zpět do chodby.
Za dalšími dveřmi se však ocitám v jiném druhu bouře. Najednou stojím uprostřed třídy a slyším: „Viky, jsi na řadě!“ Ta čtyři slova proříznou vzduch jako nabroušené ostří. V tu ránu mi v žilách místo krve začne proudit strach a cítím, jak mi do tváří stoupá horkost.
Někdo se na tu chvíli těší, ale já v ten moment dostanu zvláštní druh thalassofobie. Náhle přede mnou není třída, ale oceán šestadvaceti párů očí. Uprostřed nich stojí učitel jako přísný kapitán na můstku. Přitom moře miluji, ale tohle lidské moře mě chce pohltit. Než to ale stihne, raději beru nohy na ramena a mizím v bezpečí chladné chodby.
U třetích dveří se jen zastavím. Neotevřu je, pouze nahlédnu úzkou škvírou dovnitř. Spatřím sebe samu na šedivé, cizí ulici. Je to obraz mého neúspěchu. Kolem chodí davy lidí, které mne přehlíží jako nepotřebný kus papíru. Rychle odvrátím zrak.
I když mne tyto místnosti děsí, vím, že jsou součástí mého světa. Možná je moje krajina momentálně plná slz a úzkostlivývh pohledů, avšak stačí, když najdu klíč k těm správným dveřím, za nimiž se bude skrývat něco, díky čemu si budu moci nasadit úsměv jako tu nejkrásnější kravatu.
Viky Farg